Interpunkce

Interpunkce a její funkce

Interpunkce je soustava příslušných grafických znaků (interpunkčních znamének), která sa používají pro členení textu. Aktuální pravidla pro romštinu uvádějí následující interpunkční znaménka:

a) uvozovky („“)

b) dvojtečka (:)

c) pomlčka (–)

d) tri tečky (...)

e) lomítko (/)

f) čárka (,)

g) tečka (.)

h) vykřičník (!)

i) otazník (?)

j) středník (;)

k) spojovník (-)

l) apostrof (´)

m) závorky ().

Jako alternativa k pomčlce při výčtu jsou pak v pravidlech uvedena následující znaménka: plné kolečko (●), plný čtvereček (■), plný trojúhelník (▲), prázdné kolečko (○), prázdný čtvereček (□), prázdný trojúhelník(△).

Vyčleňovací funkci mají dle pravidel tato interpunkční znaménka: tečka, čárka, pomlčka, dvojtečka, závorky, uvozovky. Některá interpunkční znaménka mají i jiné funkce.

Čárkou sa naznačuje zkrácení slova nebo to, že jde o řadovou číslovku (např. u dur. – u dureder, u m. a. – u mek aver, 8. – ochtoto), čárkou, pravou závorkou, lomítkem (spolu s číslicí nebo malým písmenem, nebo pomlčkou) se označuje začátek nových odstavců nebo jednotlivé body pri vypočítávání (např. 1., a), b/)

Některá interpunkční znaménka se používají i k vyjadřování různých matematických vztahů, např. tečka označuje násobení, dvojtečka dělení, pomlčka odčítání.

Apostrof sa používa při spojení dvou slov, ze kterých první končí na samohlásku a druhé na samohlásku začíná. Apostrof ruší samohlásku na konci prvního slova, napr. So oda? – S´oda? (Co je to?), angle oda – angl´oda (předtím/dříve).

Poznámka: Jak připomínáme v části věnované segmentaci, v případě spojení predložky a členu apostrof nepíšeme, např. andre o foros – andro foros (ve městě).

Interpunkční znaménka

Uvozovky („...“)

1. Uvozovky se píší na začátku a konci přímé řeči nebo na začátku a na konci jednotlivých úseků přímé řeči, které jsou od sebe oddělené uvozovací větou, např. „Me leske na paťav,“ phenďa o Dežis. („Nevěřím mu,“ řekl Dežo), „Kaj džas?“ phučľas e daj le čhastar. „Elšines cha o dilos u paľis šaj džas.“ („Kam jdeš?“ zeptala se matka syna. „Nejdřív se naobědvej a potom můžeš jít.“), E Marča phučľas: „Keci ori?“ (Marča sa zeptala: „Kolik je hodin?“), E bibi visaľiľa ke Marta: „U tu?! Soske sal mek adaj, siďar andre škola!“ (Teta se obrátila k Martě: „A ty?! Proč jsi ještě tady, pospíchej do školy!“), „Miro papus has jekhbareder primašis, the o dad, u the me som jekhfeder lavutaris pre calo Slovensko!“ ašarlas pes o barikano čhavo. („Můj děda byl největší primáš, můj otec také, a i já jsem nejlepší hudebník na celém Slovensku!“ chlubil se pyšný chlapec.)

2. Uvozovky se píší na začátku a na konci doslovných citátů, např. Andre genďi pes lekhavel: „Romano paťaviben hin Devleskero.“ (V knize se píše: „Romská víra je od Boha.“), O romano historikos o Bartoloměj Daniel andre peskri genďi „Kije historija Romengri“ lekhavel: „Akor e Marija Terezija reslas le bare rajen kij`oda, kaj le Romen te bešlaren pre phuv maškar o gava th`o fora.“ (Romský historik Bartoloměj Daniel ve své knížce „K historii Romů“ píše: „Tehdy Marie Terezie dotlačila šlechtice k tomu, aby Romy usazovali na pozemcích mezi městy a vesnicemi.“).

3. Uvozovky se píší při uvádění výrazů, od kterých se mluvčí distancuje, používá je s ironií nebo v jakémkoli jiném smyslu, než se používají obvykle, např. Oda hin „goďaver“, so tu phenes? (To je „moudré“, co říkáš?) Amaro „baro raj“ pes pale ašarlas. (Náš

„velký pán“ se zase chlubil.) Savoredžene le „šeralestar“ asanďilam u kerďam kada avresar. (Všichni jsme se „šéfovi“ vysmáli a ud lali jsme to jinak.)

Dvojtečka (:)

1. Dvojtečka se píše za větou nebo výrazem, které uvádějí přímou řeč, např. E daj phenďa: „Kana somas cikňori, na sas avka sar akana.“ (Matka řekla: „Když jsem byla malá, nebylo tak, jako je dnes.“), O papus phučľas: „Hin tut imar piraňi?“ (Dědeček se zeptal: „Máš už milou?“).

2. Dvojtečka se píše v jednoduché větě nebo souvětí před částí, která předešlou část objasňuje, rozvádí, doplňuje nebo vysvětluje, např. Maškar o Roma hin avka: ko kamel but te chal, šoha na čaľola. (Mezi Romy je to tak: kdo chce moc jíst, nikdy se nenasytí.), Na samas akor bachtale: na has love, has šil, u e fameľija bešelas dur. (Nebyli jsme tenkrát šťastní: nebyly peníze, byla zima a příbuzní bydleli daleko.)

3. Dvojtečka se píše při vyjádření poměru, např. jekh kijo štar (1:4) (jedna ku čtyřem), trin kijo jekh (3:1) (tři ku jedné).

4. Dvojtečka se píše před výčtem některých členů výrazu, zejména když věta uvozující výpočet sama o sobě nemá smysl, např. Andre romaňi čhib hin dijalekti: kalderašiko, vlachiko, lovariko... (V romském jazyce jsou dialekty: kalderašský, olašský, lovárský...), Jekhbareder socijalna problemi hine: bešiben, sikhľuviben, buťi. (Najväčšie sociálne problémy sú: bývanie, vzdelanie, práca.)

5. Dvojtečka se píše ve větné periodě kvůli oddělení části, např. So hin romipen, dodžanľom man la phura datar: oda hin romaňi paťiv, lačhipen, manušiben. (Co je romství, dozvěděla jdem sa od babičky: to je romská čest, laskavost, lidskost.) Pro phure berša arakľom, so hin bacht: na love, aľe fameľija the sasťipen. (Ve stáří jsem zjistil, co je štěstí: ne peníze, ale rodina a zdraví.)

6. Dvojtečka se píše v bibliografických údajích za jménem autora, např. e Fabijanovo, T.: Sar me phiravas andre škola (Jak jsem chodila do školy), o Rusenko, A.: Trin pheňa (Tři sestry), e Horvathovo, A.: Pal e bari Rama (O velké Ramě), e Lackovo, E.: Romane paramisa (Romské púohádky), o Daniel, B.: Kije historija Romengri (K romské historii).

Pomlčka ( – )

Pomlčka se odlišuje od spojovníku tím, že je delší a odděluje se mezerami.

1. Pomlčka se píše ve větě se jmenným přísudkem místo sponového slovesa (v příslovích, heslech, nadpisech, v nápisech apod.), např. Romaňi čhib – amari zor. (Romský jazyk – naše sila), Sasťipen – jekhbareder barvaľipen. (Zdraví – najvětší bohatství), Te dživel korkoro – bari bibacht. (Žít sám – velké neštěstí.), But čhave – barvaľi fameľija. (Mnoho dětí – bohatá rodina.).

2. Pomlčka se píše při důrazném naznačování, že následuje něco neočakávaného, překvapujícího, mimořádného, např. Amen lenge phenas čačipen, aľe jon – chochaven. (My jim říkáme pravdu, ale oni – lžou.), Me rodav bacht, kamiben, joj – love. (Já hledám štěstí, lásku, ona – peníze.)

3. Pomlčka sa píše při zdvojování nebo zopakování slova nebo celých výrazů a vět, když chceme dosáhnout většího důrazu, např. Sem imar – sem imar. (Vždyť už – vždyť už /No tak - no tak.). Me oda na kerďom – na kerďom. (Já jem to neudělal/a – neudělal/-a.). Muk man – muk man. (Nech mě – nech mě.) Kamav – kamav. (Chci – chci.)

4. Pomlčka se píše při oddělování přímé reči jedné osoby od přímé řeči druhé osoby, pokud se neuvádějí ve zvláštních odstavcích, ale v souvislém textu jedna za druhou, např. Solachares? – Solacharav. (Přísaháš? – Přísahám.), So keres? – Ňič! – Sar hoj ňič? (Co děláš? – Nic! – Jakto že nic?)

5. Pomlčka se píše při oddělování vsuvek (slov, slovních spojení, celých vět), např. Kana somas cikňi – oda imar but berš – miri daj mange vakerelas paramisa. (Když jsem byla malá – to už je spousta let – moje mmáma mi vyprávěla pohádky.) Sar somas terno – paťan ma paťan – somas nekzoraleder andro gav. (Když jsem byl mladý – věřte nevěřte – byl jsem nejsilnější ve vsi.), Kames leske – na džanav či leske šaj paťav – duj ezera koruni. (Dlužíš mu – nevím, jestli mu můžu věřit – dva tisíce korun.)

Poznámka: Vsuvka sa může oddělovat i čárkami nebo závorkami.

6. Pomlčka sa píše za řečnickou otázkou, na kterou si mluvčí sám hned odpovídá, např. Delas pes vareso te kerel? – He, delas pes. (Dalo by se něco udělat? – Ano, dalo by se.) Odmukav lenge? – Našťi. (Odpouštím jim? Nemohu.). Kamav les? – Kamav. (Miluju ho? Miluju).

7. Pomlčka se píše při výčtu jednotlivých bodů uváděných v samostatných řádcích, např.

E komisija dela avri: (Komisia vydá:)

– romaňi ortografija (romský pravopis),

– romano lavengero (romský slovník),

– romaňi gramatika (romskou gramatiku).

Poznámka: Místo pomlčky se v tomto případe mohou používat i jiné grafické znaky, např. plné kolečko (●), plný čtvereček (■), plný trojúhelník (▲), prázdné kolečko (○), prázdný čtvereček (□), prázdný trojúhelník(△).

8. Pomlčka se píše při naznačování rozpětí nebo vtahu rovnocennosti mezi dvěma, případně více body, a to:

a) časového a místního rozpětí, např. 2003 – 2005, januaris – februaris (leden - únor), sikh 10 – 15 (lekce 10 – 15), seri 47 – 52 (strany 47 – 52),

b) nejdůležitejších stanic nebo zastávek na trase, např. Kaša – Popradna – Žilina – Požoňa (Košice - Poprad - žilina - Bratislava),

c) spoluautorů, spoluuspořadatelů, spojenců, např. M. Hübschmannovo – H. Šebkovo – A. Žigovo, Čechiko – Slovačiko (Česko – Slovensko),

d) vztahů mezi různými jevy a protiklady, např. lačhes – nalačhes (dobře – špatně), terno – phuro (mladý – starý), sikľuvne – sikhľarde (žáci – učitelé),

e) v matematice jako znaménko odčítání: 10 – 4 (deš bijo štar), 100 – 37 (šel bijo trandathešov).

Tři tečky (...)

1. Tři tečky se píší na označení vzrušené, přerušované nebo přerývané řeči, např. O Del tumen marla... (Bůh vás potrestá...), Avrikoškerde... (Prokletí...), Phenďomas, ča... (Řekl/-a bych, ale...), So šaj phenav... (Co můžu říci...).

2. Tři tečky se píší na konci samostatné věty nebo souvětí, když mluvčí úmyslně nedokončí svůj projev, nebo se mu zdá některý výraz nevhodný, nepřesný, neví, jak v jazykovém projevu pokračovat: Gondoľinav, hoj... (Myslím si, že...), Phenďomas, hoj ada... (Řekl/-a bych, že to...), Geľas andro foros u... (Šel/šla do města a...), Avle, no... (Přišli, jenže...).

3. Tři tečky se píší ve vyjádřeních a výrocích, které jsouvšeobecně známé, hlavně v příslovích a pořekadlech, např. Kaj na džal o kham... (Kde nesvítí slunce... /Kam nemůže slunce...), Kaj nane o Del... (Kde není Bůh...), Nane oda lavutaris... (Není takový hudebník...), Sar o kokosos: avral kalo... (Jako kokos: navrch černý...).

Lomítko (/)

1. Lomítko se píše mezi variantními výrazy, např. fameľija/famiľija (rodina), jekhfeder/nekfeder (nejlepší), čhamalo/čhamengero (bacuľatý), repaňa/repaňis (mrkev), čačuno/čačikano (pravdivý), joj/oj (ona), jon/on (oni), jov/ov (on), kaľika/kaľikos (mrzák), asanďutno/asangutno (usmiaty).

2. Lomítko se píše mezi variantními příponami, např. -iben/-ipen: dikhiben/dikhipen (pohled, rozhled), arakhiben/arakhipen (ochrana, útočiště), -eskro/-eskero: ďiveseskro/ďiveseskero (denní), -ado/-ardo: čhorado/ čhorardo (politý, posypaný),-ďutno/-gutno: izdranďutno/izdragutno (třasľavý), daranďutno/darangutno (bázlivý).

3. Lomítko se píše na vyjádření podílového vztahu veličin, např. 1/2 jepaš, 1/4 – jepašestar jepaš, 1/6 – šovto koter/kotor, 2/6 – duj šovte kotera/ kotora, 3/4 – trin štare kotera/kotora, 5/8 – pandž ochtote kotera/kotora.

Čárka (,)

Čárka má v textu nebo ve větě funkci vyčleňovací, připojovací a odčleňovací.

Vyčleňovací funkce čárky

1. Čárkou se vyčleňují citoslovce, např. Jaj, phares mange, bo tajsa imar adaj n´avava. (Ej, těžko mi je, protože zítra už tu nebudu.), Ej, bo šukar čhaj tut hin. (Ej, ale máš pěknou dceru.), Čhajori romaňi, jaj, ker mange jagori. (Děvčátko romské, ej, rozdělej mi ohníček.).

2. Čárkou se vyčleňuje oslovení, např. Dado, cineha mange? (Tati, koupíš mi?), So tumenca ela, čhavorale! (Co s vámi bude, děti!), De man kejčen, Šaňi, ma dara! (Půjč mi peníze, Šaňo, neboj se!), S´oda vakeres, Ramo! (Co to říkáš, Ramo!), Lačho ďives, Romale, som imar adaj. (Dobrý den, Romové, jsem už tu.), Av arde, čhaje! (Pojď sem, děvče!).

Poznámka: Oslovení vyčleňujeme čárkami i tehdy, když mu předchází zájmeno 2. osoby sg. alebo pl. – tu (ty), tumen (vy), např. U tu, romeja, kaj keres buťi? (A ty, člověče, kde pracuješ?), Ma bister pre amende aňi tu, phraleja! (Nezapomeň na nás ani ty, bratře náš!), Me somas ke tumende u tumen, bibi, kana avena ke amende? (Já jsem byl u vás a vy, teto, kedy vy přijdete k nám?), A tumen, čhavale, so kerena? (A vy, chlapci, co uděláte?), Av the tu, daje. (Príď aj ty, mama.).

3. Čárkou se vyčleňují citově hodnotící (zvolací) výrazy, které vznikly posunem oslovení do třetí nebo první gramatické osoby, např. U me, dilino, leske phenďom avri. (A já, hloupý/hlupák, řekl jsem mu to.), Sem jon, čorore, dživen bije daj. (Vždyť oni, chudáci, žijí bez matky.), U jov, goďaver manuš, sig denašťas. (A on, moudrý člověk, rychle utekl.), So amen, čore, keraha? (Co budeme, nešťastní, dělat?).

4. Čárkou se vyčleňují hodnotící částice, když se jimi vyjadřuje postoj mluvčího k obsahu celé výpovědi, např. Čačipen, na savore Romen len andre buťi, vašoda but Roma dživen čorores. (Pravda, ne všechny Romy berou do práce, a proto mnoho Romů žije chudě.), Chvala Devleske, dživav mange mištes, so mangav the tumenge. (Chválabohu, já si žiju dobře, a to přeju i vám.) Pre Devleskeri žaľa, jov muľas. (Bohužel, on zemřel.).

5. Čárkou se vyčleňují kontaktové výrazy, např. Šun, vareso tuke phenava! (Poslouchej, něco ti povím!), Achaľon, ada našťi kerav bijal tumende. (Pochopte, to nemůžu bez vás udělat.), Mangav tumen, aven ajse lačhe u den mange smirom. (Prosím vás, buďte tak hodní a dejte mi pokoj.), Šunen man, me na džav! (Poslouchejte, já nejdu!), Amen, paťan amenge, das čačipen tumen! (My, věřte nám, dáváme za pravdu vám!).

6. Čárkou se vyčleňují vsuvky, které přinášejí významově závažnou informaci, ale pro porozumění větě nejsou nevyhnutelné, např. Tumari čhaj, šaj phenav, nalačhi. (Vaše dcera, můžu říct, je špatná/zlá.), O Roma, oda hin čačipen, varekana feder ľikerenas o romipen. (Romové, to je pravda, kdysi lépe udržovali romské zvyky.), Jov, sar phenen, nane lačho manuš. (On, jak říkají, nie je dobrý člověk.).

7. Čárkou se vyčleňuje uvozovací veta vsunutá do řeči postavy nebo autora, např. Dado, dikh, phenel o raklo. (Tati, koukej, říká chlapec.), Nane oda čačipen, hoj o romane čhave na kamen te sikhľol, phenďas e sikhľarďi. (To není pravda, že romské děti se nechtějí učit, řekla učiteľka.), De man smirom, phenel joj. (Dej mi pokoj, říká ona.), Ko sal, phenel o direktoris, av arde! (Kdo jsi, říká ředitel, pojď sem!).

8. Čárkou se vyčleňují vedlejší věty v podřadném souvětí a píše se před původními podřazovacími spojkami kaj, te (slovíčko te má kromě platnosti spojky i funkci částice). V některých oblastech se spojka kaj nahrazuje převzatou spojkou hoj, napr. Savore džene džanen, hoj amaro papus baro paramisaris. (Všichni lidé vědí, že náš děda je velký pohádkář.), Spojením spojky kaj s částicí te vzniká spojovací výraz s účelovým významem, např. Thov jag andro bov, kaj te avel tatoro andro kher! (Rozdělej oheň v peci, aby bylo v místnosti/domě teplo!), Vičinen le Romen, kaj te aven pro paramisa! (Zavolejte Romy, aby přišli posiouchat pohádky!), Av, te na dela brišind. (Přijď, když nebude pršet.), Phenďom, kaj/hoj som khere. (Řekl jsem, že jsem doma.).

9. Čárkou se vyčleňují věty v souřadných souvětích kromě souvětí slučovacího a píší se před převzatými součadicími spojkami ale, ča, či, abo, bo, no, např. Na ča jov avľa, aľe avle the leskere amala. (Nejen on přišel, ale přišli i jeho přátelé.), Raťi pašľiľa, no na džanelas te zasovel. (Večer si lehla, ale nedokázala usnout.), Oda ľevos, či s´oda hino? (To je lev, či čo je to?), Ačhes ke amende, abo džas khere? (Zůstáváš u nás, nebo jdeš domů?), Imar našťi chaľa, bo čaľiľa la zuminatar. (Už nemohla jíst, protože se nasytila polévkou.), Jov vakerlas džungales, bo na has lačhes avriľikerdo. (Mluvil neslušne, protože nebyl dobře vychovaný.).

10. Čárkou se vyčleňuje děj při podmínce, např. Te man šunďalas, šaj uľalas sasto. (Kdybys mě byl poslouchal/poslechl, mohl bys být zdravý.), Ča o cikne čhavore šaj chanas, bo na ľikerdehas avri bokhatar. (Len malé deti mohli jesť, lebo by nevydržali od hladu.), Te sikhľuvaha lačhes, lena amen pre maškarutňi škola. (Když se budeme dobře učit, vezmou nas na střední školu.).

11. Čárkou se vyčleňuje přístavek volný, např. E Elena Lackovo, romaňi lekhaďi, bares kamelas le Romen. (Elena Lacková, romská spisovatelka, měla velmi ráda Romy.), O dad, baro bračošis, igen rado bašavelas romane giľa. (Otec,

velký violista, velmi rád hrál romské písně.).

Připojovací funkce čárky

1. Čárka připojuje jednotlivé členy vícenásobného výrazu (vícnásobný větný člen), např. Lel andre žeba somnakune angrusťa, lancocis andre men, mirikle. (Bere si do kapsy zlaté prsteny, řetízek na krk, korálky.) Mire čhave hine somnakune, lačhe, šukar, goďaver. (Moje děti jsou zlaté, hodné, pěkné, chytré.) Andre kuchňa hin amen taňira, čare, pira, roja, čhura. (V kuchyni máme talíře, mísy, hrnce, lžíce, nože.).

2. Čárka má připojovací funkci v souřadném souvětí bezspojkovém, např O cikno Jožkus džalas, imar raťiľa, o čhavoro na dikhelas, dukhalas les o pindrore, bešťa peske tel o kašt, zasuťa. (Malý Jožka šel, už se setmělo, chlapeček nic neviděl, bolely ho nohy, sedl si pod strom, usnul.) O dad avľa, čhiďa tele o gerekos, čumidňa la da, džahas ke leste, diňas amen cukriki. (Otec přišel, svlékl se z kabátu, políbil matku, šli jsme k němu, dal nám bonbóny.).

Odčleňovací funkce čárky

1. Čárkou se odčleňuje vytýčený větný člen, např. Amaro papus, oda hin čačikano Rom! (Náš děda, to je pravý Rom!) Miri sikhľarďi, kada has bari manušňi! (Moje učitelka, to byla velká osobnost!).

2. Čárkou se odčleňuje přičleněný větný člen nebo větná konšsrukce, např. The tu lake phenes ajse džungale lava, sar oda? (A ty jí říkláš taková ošklivá/sprostá slovy, jak to?) E Giza igen lačhes tavel, so phenes? (Giza velmi dobře vaří, co říkáš?.).

Tečka (.)

1. Tečka se píše na konci oznamovací věty, např. E daj tavel zumin. (Matka vaří polévku.) E daj tavel zumin, kerel the mas phuvalenca. (Matka vaří polévku, dělá i maso s brambory.) E daj tavel zumin, kerel the mas phuvalenca u pijaha paše tejos. (Matka vaří polévku, dělá i maso s brambory a budeme k tomu pít čaj.).

2. Tečka se píše za osamostatněným větným členem, např. Pre phabaľin hin but phaba. Pre lengeri. (Na jabloni je hodně jablek. Na jejich.), Amaro papus has cimbalmošis. Baro cimbalmošis. (Náš děda byl cimbalista. Velký cimbalista.).

3. Tečka se píše na konci věty se slovesným tvarem rozkazovacího způsobu, ale i bez něj, pokud má věta ráz prosby, žádosti, rady, pokynu nebo na konci přací věty, např. Ilonko, av ajsi lačhi, šegitin mange. (Ilonko, buď tak hodná, pomoz mi.), Ma chuťker andro lav le phure manušenge. (Neskákej do řeči starším lidem.), Phenen ala lava romanes. (Řekněte tato slova romsky.), Te avelas pal tiro. (Kdyby bylo po tvém.).

Poznámka: Na konci přací věty se může psát nejen tečka, ale i vykřičník: Te avelas pal tiro! (Kdyby bylo po tvém!).

4. Tečka se píše za zkratkou rodného jména, např. e E. Lackovo (E. Lacková), e M. Hübschmannovo (M. Hübschmannová), o J. Horváth (J. Horváth).

5. Tečka se píše za číslicemi, které se píšou namísto řadové číslovky, např. 1. (elšino), 2. (dujto), 25. (bišupandžto), 6. 6. 2005 (šovto junos 2005).

6. Tečka se píše i za číslicemi zastupujícími jednotlivá vyjádření, např. 1. – pal jekhto, 2. – pal dujto, 3. – pal trito, 9. – pal eňato.

Poznámka: Ve slovnom vyjádření se připouští variantnost: 1. – elšines, 2. – dujtones, 3. – tritones, 9. – eňatones.

7. Tečka se píše i jako znaménko označující násobení, např. 3 . 6 (trin var šov), a . b (a var b), 12 . 97 (dešuduj var eňavardeštheefta). Slovo var sa píše oddeleně od číslovky, protože v tomto případě nejde o násobné číslovky.

8. Tečka se píše za číslicemi k oddělení skupiny nebo podskupiny, např. 1.1. (elšino grupa, elšino telgrupa), 2.4. (dujto grupa, štarto telgrupa), 8.13 (ochtoto grupa, dešutrito telgrupa).

Vykřičník (!)

1. Vykřičník se píše na konci rozkazovacích a přacích vět a souvětí, hlavně s formou zvolacích vět, a to:

a) na konci samostatných vět, např. Denašen! (Utíkejte!), T´aven bachtale! (Buďte šťastní!), Aven, džas! (Poďte, ideme!), Aran pre sera! (Uhněte na stranu!), Giľaven! (Zpívejte!),

b) na konci jmenných výrazů, citoslovcí a oslovení s platností jednočlenné věty, např. Načačipen! (Nepravda!), Jaj! (Jaj!), Deži!(Dežo!), Bizo! (Určitě!).

Poznámka: Na začátku dopisů se po oslovení místo vykřičníku píše čárka a pokračuje se na novém řádku, např.

Miri romňi,

idž chudľom tutar o ľil, lošaľiľom.

(Má ženo,

včera jsem od tebe dostal dopis, zaradoval jsem se/potešil mě.)

Lačhe amala,

mangav tumenge savoro jekhfeder ke Nevo berš.

(Drazí přátelé,

přeji vám všechno nejlepší k Novému roku.)

2. Vykřičník se píše za zvolacími větami, které mají povahu tázacích vět. Často se v nich píše otaznik i vykřičník, např. Ta, s´oda tu mandar kames?! (Tak, co ode mě chceš?!), Pr´ada ča avke dikhaha?! (Na tohle se budeme jen tak dívat?!), Soske man o Del marel?! (Proč mě Bůh trestá?!).

3. Vykřičník se píše, když je více výrazů, které vyžadují vykričník. V tom případě se píše výkričník jen za posledním z nich, např. Čhavale, Romale! (Chlapci!) Dža imar, dža! (Jdi už, jdi!) Muken amen, muken amen, mek jekhvar phenav, muken amen! (Nechte nás, nechte nás, ješte jednou říkám, nechte nás!).

Otazník (?)

1. Otazník se píše na konci tázacích vět, a to:

a) na konci samostatné věty, např. So keres? (Co děláš?), Sar sal? (Jak se máš?), So mange kames te phenel? (Co mi chceš říct?), Keci ori? (Kolik je hodín?), Keci kada mol? (Koik to stojí?), Soske na phenes pale? (Proč neodpovídáš?),

b) na konci výrazu použitého ve větné platnosti, např. Čačipnaste? (Skutečne?), He? (Ano?), Oda phuro? (Ten starý?), Soske? (Proč?), Tajsa? (Zajtra?).

2. Otazník se píše na konci podřadného souvětí, když hlavní věta je tázací, např. Šunďan, hoj ole Romen čhide avri andal o khera? (Slyšeli jste, že ty Romy vyhnali z domů?), Phenen, hoj tumaro papus has phureder sar amaro? (Říkáte, že váš dědeček byl starší než náš?).

3. Otazník se píše na konci souřařdného souvětí, když toto souvětí končéčí tázací větou, např. Avľam odoj u so dikhľam? (Přišli jsme tam a co jsme uviděli?).

Poznámka: Za zvolacími větami, které mají povahu tázacích vět, se může psát také otazník i vykřičník, např. Ta, s´oda tu phenďal?! (Tak, co jsi to řekl?!).

4. Otazník se píše vprostřed věty v závorkách za jednotlivým slovem nebo výrazem, když chceme naznačit pochybnosti o správném použití nebo správném znění výrazu, pochybnosti o správnosti či vhodnosti jistého přístupu, postupu, apod., např. Nane love (?) pro chaben. [Nejsou peníze(?) na jídlo.], Vareko – amaro Dežis (?) kerďas diliňipen. [Někdo – náš Dežo (?) udělal hloupost.].

Středník (;)

1. Středník se píše v jednoduché větě nebo v souvětí před tou částí, která podává vysvětlení předcházející části, např. Na musaj oda odoj te el; šaj oda el the avrether. (Nemusí to být tam; může to být i jinde.)

2. Středník se píše v jednoduché větě k oddělení vysvětlovacího přístavku, např. Sam andal o jekh them; andal e India. (Jsme z jedné země; z Indie.).

3. Středník se píše k oddělení částí výčtu, když jde o skupiny, jejichž členy významově tesněji súvisejí, např. Kijo kherutne džviri peren: graj; guruvňi; bakri; kachňi; balo; papin. (K domácim zvířatům patří: kráva; ovce; slepice; prase; husa.) Kijo nava peren: šerutne nava; kijathode nava; vašonava; ginde. (Mezi jména patří: podstatná jména; přídavná jména; zájmena; číslovky.).

4. Středník se píše v souvětích k oddělení větších částí v zájmu přehlednosti, např. Ušťiľa upre, geľa andro veš; sar ušťile o Roma, oj sas pale le kaštenca. (Vstala, šla do lesa; když Romové vstali, ona byla zpátky se dřevem.) O partizani pes garude andro veš, richtinde pes; sar avenas o nacisti, marde pre lende. (Partyzáni se skryli v lese, připravili se; jak přicházeli nacisté, zaútočili na ně.).

5. Středník se píše ve výčtech uváděných jako samostatné odstavce, např. Te džal pal oda, save dijalekti hin andre romaňi čhib, šaj phenas, hoj keci hin gava the fora, ajci hin aver vakeribena:

a) rumuňiko čhib (rumunský jazyk);

b) vlachiko čhib (olašský jazyk);

c) lovariko čhib (lovárský jazyk);

d) kalderašiko čhib (kalderašský jazyk);

e) sintiko čhib (sintský jazyk);

f) beašiko čhib (beašský jazyk);

g) phagerďi čhib (lámaný jazyk).

Spojovník (-)

Spojovník se odlišuje od pomlčky. Spojovník je kratší než pomlčka a neodděluje se mezerami.

1. Spojovník se píše ve spojeních pro vyjádření slučovacího významu. Takto tvoříme tzv. nadřazené pojmy typu: rodiče, drůbež, dobytek, manželé apod., např. daj-dad (rodičia), kachňa-papiňa (drůbež), čhura-roja (příbory), graja-gurumňa (dobytek), rom-romňi (manželé), romňi-čhave (rodina), phrala-pheňa (sourozenci), paňa-veša (příroda).

2. Spojovník se píše ve spojeních, v nichž složky stojí v protikladu, např. lačhes-nalačhes (dobře-špatně), mištes-namištes (dobře-nedobře /správně-nesprávně), lokes-phares (lehko-těžko), barvales-čores (bohatě-chudě).

3. Spojovník se píše v osobních jménech (v cizích rodných jménech,v příjmeních), kde jde o složeninu dvou jmen, např. e Curie-Sklodowsko, o Jean-Paul.

Apostrof (´)

1. Apostrof se píše jako znaménko vynechání hlásky, např. So oda? = S´oda?, Ko oda? = K´oda?

Poznámka: Když se vynechává samohláska při spojení spojky a členu, apostrof nepíšeme: andre o kher = andro kher, pre o drom = pro drom, ke e daj = ke daj, ke o phral = ko phral.

2. Apostrof se píše jako znaménko zkrácení údajů o letech vyjádřených číslicemi, v názvech akcí, v blahopřáních apod. Apostrofem se v letopočtu nahrazují první dvě číslice (označení tisíciletí a století), např. PF ´25, andro oktobros `81 (v októbri `81).

Závorky ()

V romštině se podobně jako v češtině nebo slovenštině nejčastěji používají okrouhlé zátvorky.

1. Do okrouhlých závorek se vkládá – zapisuje slovo nebo výraz, kterým vysvětlujeme, objasňujeme, rozvádíme, doplňujeme nebo zpresňujeme hlavní myšlenku jazykového projevu, např. E Milena Hübschmannovo sikhľolas romaňi kultura the romaňi čhib (o Roma sas lakere sikhľarde the amala), Milena Hübschmannová studovala romskou kulturu a romský jazyk (Romové byli jejími učiteli a přáteli), Sikhľuvas vlachiko romaňi čhib (lovarsko dialektos), Učíme sa vlašskou romštiinu (lovárský dialekt).

2. Do okrouhlých závorek se vkládá – zapisuje jméno autora za citátem, nebo jméno autora a název práce, např. Romano bašaviben hin sar romaňi paramisi: ľidžal tut andro šukariben, andro lačhipen the andro žužipen. Romano bašaviben manušes diliňarel. Manuš na musaj te achaľol o lava andre giľi, šaj ča šunel, prindžarel, savi dukh, savi loš andre hin. Andro romano bašaviben o luluďa baron, o čara, o draba, so sasťaren o jilo. (Reiznerová, M.: Pal o romano bašaviben/O romské hudbě). Romská hudba je jako romské pohádky: odnese tě do krásy, dobroty a do čistoty. Romská hudba poblázni člověka. Člověk nemusí rozumět slovům v písni, může jen poslouchat, poznávat, jaká bolest, jaká radost je v ní. V romské hudbě rostou květiny, léčivé byliny, které léčí srdce. (Reiznerová, M.: Pal o romano bašaviben/O romské hudbě). Ma dara te phenel, te namištes kerďal. (Neboj sa povedať, keď si urobil zle.) Kas o Del andro kher anďa, me les avri na čhivava. (Koho Boh do domu privedie, ja ho z domu nevyhodím.) Maro tut šaj dav, aľe goďi na. (Chlieb ti môžem dať, ale rozum nie.) (Arne B. Mann: Neznámi Rómovia, Bratislava 1992, s. 155 – 156).

3. Do okrouhlých závorek se vkládá – zapisuje časový nebo jiný údaj za jménem osoby nebo názvem, např. Milena Hübschmannovo (1933 – 2005) – uľiľas Prahate (Čechiko) – (narodila sa v Prahe, v České republice), o Matéo Maximoff (17. 1. 1917 - 24. 11. 1999) uľiľas andre Barcelona (Špaňelsko) – (narodil sa v Barceloně, ve Španělsku).

Kam teď? Návraty a zkratky z tohoto místa:

Na hlavní stránku celé prezentace pravopisu: Ta by vám měla zůstat otevřená v jiném okně, ale pro jistotu je to tudy.

Nechcete –li se vracet na hlavní stránku, ani vybírat další článek z nabídky nahoře na liště, můžete pokračovat k romskému pravopisnému názvosloví přímo tudy.