Morfologický princip - nejasnosti

Slovo avka a jeho varianty

Víme, že pravopis slova avka (avkes apod.) je doporučeno si zapamatovat, ale můžeme se pustit i do trochu odbornějšího rozboru:

Slovo avka je morfologicky neprůhledné, a v případě hlásky v navíc komplikované dialektní růzností jejího neznělého protikladu (jednak f, jednak u, či spíše bilabiální w). Pravopis těchto slov je řešen kodifikací (vpodstatě výjimkou) v pravopisu - avka (+ kavka, avkes, kavkes), dal by se ovšem také řešit změnou kodifikace: zápisem typu afka, případně afka /auka jako některé jiné dialektismy. Bylo by to systémovější,ale šlo by to jednak proti dlouholeté tradici zápisu tohoto slova. Tké by to přinášelo nevítaný dvojí zápis téhož, čili by taková kodifikace šla opačnou cestou než interdialektní princip. Proto byl v nových pravidlech z roku 2023 zavedený zápis avka, avkes, může to však samozřejmě v budoucnosti vzbudit diskuse.

Přejaté předpony

Jak už jsme naznačili ve výkladu, v dosavadní kodifikaci i praxi byl paradox, který pochází už ze slovenského pravopisu a také z jeho odlišnosti od pravopisu českého: Předpony s-/z-, které by mohly tvořit odlišné významy, se ve slovenštině píšou fonologicky. Nezáleží tedy na významu, ale jen na tom, zda je po nich znělá nebo neznělá hláska! Naproti tomu ostatní předpony ostatní, které „asimilací znělosti“ (čili přizpůsobením znělosti či neznělosti následující hlásce) žádný význam nemění, zachovávají pravopis morfologický – píšou se vždy ve znělé variantě: například obísť (= obejít) i obkrúžiť (= obkroužit). Severocentrální romštinu navíc nelze oddělit od prostředí českého, a v češtině pravopis s-/z- naopak rozlišuje význam a neřídí se znělostí následující hlásky.

Oba dva tyto faktory přispívaly k určité nejistotě romského pravopisu, pokud píšeme přejaté předpony. Ty jsou bohužel (hlavně z hlediska znělosti) jev izolovaný, nelze se ani opřít o romské předpony původní: těch je málo, možná jen dvě, a končí končí na samohlásku: bi-, na-.

Nyní se pokusme vrátit se do doby před současnou vpodstatě zcela novou a ještě nezažitou kodifikací a zopakovat si možnosti, jak nastolit v pravopisu přejatých předpon systém chovající se logicky, vycházející ze struktury romštiny a spojující uživatele v České a Slovenské republice.

Kdo již měl výkladu o přejatých předponách dost, může se vrátit touto zkratkou na hlavní stránku celé prezentace pravopisu: Ta by vám měla zůstat otevřená v jiném okně, ale pro jistotu je to tudy.

Pokusme se uvažovat o tom, „co by bylo, kdyby…“ a pravopis přejatých předpon sjednotit:

1) Důsledná morfologizace naráží především na rozdíl mezi češtinou a slovenštinou. Jak bude uživatel zjišťovat, zda předpona ve slově te zdžal pes je české s- nebo slovenské z- ?! Využije-li se český protiklad s- a z-, bude to opět působit spíše problémy, hlavně s prosazováním na Slovensku, a pravidlo bude velmi komplikované a proměnlivé v čase, jako české. A navíc by to neřešilo další problém už existující, v pravidlech málo zřetelný: Je prosazována tendence fonetizovat přejímky. Přejímají se ovšem i celá předponová slova. (Vedle toho je také možnost odvozovat přejatou předponou z přejatého slova, takže výsledný tvar je často slovotvorně dvojznačný.) Buďto budou muset předpony tvořit výjimku z fonetizace přejímek, což je komplikace, a nebo dojde k až komickému paradoxu: Tytéž slovenské předpony se budou vpodstatě psát v romských slovech slovensky a ve slovenských romsky: podkerel  x potporinel.

 Nelze-li se opřít o předpony původní, bylo by možné použít paralelu jiného spojování morfémů spojeného s regresivní znělostní asimilací: zmíněný typ chudkerel. Stejně tak by bylo možné přejatá předponová slova konvenčně považovat za slova odvozená až v romštině, přejatými, tedy již romskými předponami. Ale problémy, které jsem uvedl na začátku bodu 1), by se vyřešit nepodařilo. Navíc to vše není systémově úplně čistý postup.

2) Zkusme jiné „co by bylo, kdyby…“ Důsledná fonetizace, nebo spíše fonologizace: Odstranila by všechny popsané rozpory. Ovšem samotné předpony by poněkud znepřehlednila. Měly by všechny dvojí verze, jako nyní s-/z-. Pravidlo by ovšem bylo jednodušší, vpodstatě fonetické "piš, jak slyšíš", nebo třeba "před neznělými souhláskami píšeme typ  ros-, před znělými a před samohláskami typ roz-. (Obdobně se popisují i původní romské morfémy: prostě popíšeme koncovky – „postpozice“ jako -kero /-gero  jsou alomorfy, neboli varianty toho samého morfému, distribuované jen podle podle hláskového okolí.) Problémy s významem by nenastaly. A v neposlední řadě, což je dost významné, by se zpřehlednila trojice pravopisů: Citáty  pravopisem původního jazyka, vše přejaté fonologicky, vše původní fonologicky se zřetelem k morfologii. Takové pravidlo by jistě pomohlo odstranit panující obrovskou pravopisnou nejistotu, spjatou nejvíce právě s přejímáním předponových slov.

 Pozn.: Pro přesnost dodávám, že ani pravopis přejímek není "lhostejný" k morfologii. Zvukovou jednotku [učiťelizavľa] samozřejmě zapíšeme učiťeľis avľa. Jenže slovo učiťeľis tu vstupuje do asimilace vnější, už jako hotové romské slovo. Tedy na úrovni mnou navrhovaných typů roskerel (původní slovo s přejatou předponou), rosfaďinel (přejímka + přejatá předpona), rospukimen (přejaté předponové slovo).

Morfologický pravopisný princip je tedy u původních slov jednoznačný, u přejatých předpon však je jeho důsledná aplikace teprve čerstvě kodifikovaná, nedospěli jsme k ní jednoduše, a uvidíme, zda jí dá čas za pravdu.

Kam teď? Návraty a zkratky z tohoto místa:

Na rozsáhlejší popularizační výklad tohoto pravopisného principu tudy.

Na „superstručný“ výklad tohoto pravopisného principu tudy.

Na příklady použití tohoto pravopisném principu tudy.

Na hlavní stránku celé prezentace pravopisu: Ta by vám měla zůstat otevřená v jiném okně, ale pro jistotu je to tudy.