Etymologický princip - popularizační výklad

Jako poslední z principů romského pravopisu si vysvětlíme pravidlo pro „přepínání“ do jiných jazyků a jeho zápis pomocí pravopisu těchto jazyků.

Pozor! Nejdřív začnu výkladem toho, jak to být nemá, abychom pochopili, proč je tu toto pravidlo vůbec zmiňováno a jaký je jeho smysl. Takže: pokud přepínáme například mezi romštinou a češtinou, čemuž se někdy nevyhneme, tak podle dosud probraných pravidel bychom větu, která je v titulku na hlavní stránce a je v zásadě romská, měli psát Cinďas peske pre pumpa „kompletňi vičišťeňi auta s miťim podvosku“. Náš romský pravopis totiž, jak jsme si říkali, v sobě jednak nenese historické dědictví, které komplikuje pravopis třeba v češtině a slovenštině, a také romský pravopis nezachycuje délku samohlásek.

Tipoval bych však, milí čtenáři, že se většině z vás takovýto zápis zdá značně divný! Stejně tak se to zdá mně, a stejně tak prakticky všem vašim předchůdcům, kteří už od roku 1970 tyto nevyhnutelné „přeskoky“ do majoritního jazyka a zpět řeší spíše „přeskoky“ mezi pravopisnými systémy, i když ne vždy důsledně. Takže daná věta by řádně vypadala třeba následovně: Cinďas peske pre pumpa „kompletní vyčištění auta s mytím podvozku.“ O předpisu v pravidlech se zmíním později – kdo je ale netrpělivý, může třeba přeskočit následující dva odstavce, nebo spíše deset... nebo může rovnou z tohoto výkladu utéct na stručný návod! Ten je zde.

Pravidlo je ve velké míře intuitivní, takže se uplatňovalo už od počátků používání pravopisu naší romštiny, aniž by ho někdo zprvu v pravidlech jakkoli zmiňoval. Obdobně se vlastně používá v řadě jiných jazyků – třeba když v češtině chci použít anglické či francouzské sousloví, větičku, heslo… Dá se tedy dokonce diskutovat o tom, zda jde vůbec o zvláštní pravopisný princip.

Chceme – li sledovat, jak se v historii k tomuto jevu staví pravidla a editoři, jde o poměrně zajímavý vývoj. Pravidlo je totiž mimo jiné závislé na tom, nakolik vůbec do jiných jazyků přepínáme, a nakolik si to uvědomujeme jako součást nějakých pravopisných pravidel romštiny. Prostudoval jsem při přípravě tohoto materiálu snad úplně vše, co bylo publikováno v naší romštině od roku 1970 do roku 1990, a výběrově i dále, a to v České republice i na Slovensku. Rovněž jsem se snažil přečíst veškeré publikace od roku 1970 až dosud, kde se nějakým způsobem charakterizuje, uvádí či předepisuje romský pravopis.

A pohled od historie používání tohoto principu říká následující:

Jelikož při užívání tohoto pravidla jde o to, jestli vůbec do romštiny připustíme nebo nepřipustíme vsuvky a citáty z jiných jazyků, mění se v historii psané romštiny i jeho používání:

1) V letech 1970-1973 je první „zlatá doba romského tisku“, kdy se v časopise čerstvě založeného Svazu Cikánů – Romů může psát romsky i o politice, o běžném životě Romů, o vztazích s majoritou, tedy i o kontaktu jazykovém, a to s sebou přináší občasné kombinace s češtinou. Ty pak jsou, zejména když jsou rozvinuté a mluvnicky české, zapisovány českým pravopisem, nebo nějakou kombinací obou pravopisů.

2) V letech 1973-89 je romské hnutí normalizačními úřady utlumeno. V oné době se podaří vydat ne úplně málo textu v romštině, zejména díky velkému úsilí romistky Mileny Hübschmannové. Ale tematicky jde o dost jiné texty, než byla romská publicistika v letech 1970-73. Romština je zde prezentována jako jazyk osobní komunikace mezi Romy, jazyk ústní lidové slovesnosti, a z politických důvodů se texty vyhýbají jakýmkoli náznakům konfliktnosti a rozpornosti, a také národním aspiracím, kvůli kterým byl Svaz Cikánů – Romů předtím zrušen.

Zaměření na běžné denní situace tradičního romského života a na lidovou slovesnost paradoxně umožňuje pěstovat daleko čistší romštinu, než v předchozím, pro Romy svobodnějším období. Takže v nesvobodném období 1973 – 1989 najdeme v publikované romštině naprosté minimum přeskoků do češtiny, což je stav, nad kterým srdce národně uvědomělého Roma zaplesá.

3) Už v době tzv. „přestavby“ v závěru 80. let 20. stoleté se ovšem politika vůči Romům uvolňuje, a zároveň se Mileně Hübschmannové daří připravit několik publikací, rozšiřujících opět pole romštiny, které shodou okolností vycházejí až těsně po změně režimu. Především jde o sborník Kale ruži. V něm se pak opět setkáváme s řadou případů „přepínání“ jazyků, které jsou opět zapisovány pomocí střídání pravopisných systémů. To by si zasloužilo několik příkladů:

Bičhaďom len Plzňate andro Západočeské nakladatelství.

Promovinďa pre Karlova universita Prahate, „vzdělávání dospělých“.

Andre miri buťi, kaj kerav, chudňom „Čestné uznání za práci“ (1975 berš) the „zasloužilý pracovník“ (1977 berš).

4) V následující době, tedy pod roce 1990, se romština používá v Česku i na Slovensku v dosud nebývalé míře a píše se jí o všech tématech, která se Romů týkají, včetně témat pozitivních i negativních kontaktů s majoritním světem. To s sebou přináší rozšířený jazykový kontakt romštiny s majoritními jazyky.

5) Mezi lety 2006 a 2008 je ve Slovenské republice vydána série knih mající za úkol prosadit romštinu jako standardní menšinový jazyk, který je akreditován i jako vyučovací předmět. Knihám vévodí první knižně vydaná pravidla romského pravopisu, o kterých se zmíním později, ale součástí je i učebnice, konverzační lexikon a podobně. Úsilí vrcholí slavnostní deklarací standardizace v Bratislavě roce 2008. Již předtím probíhá na několika školách na Slovensku jako experiment používání romštiny ve výuce, a to vše s sebou přináší další etapu rozvoje psané romštiny: Prvky přepínání jazyků z oficiálnější podoby romštiny zcela mizí, a používání pravopisu cizích jazyků se omezuje pouze na některá historická či cizí vlastní jména jako Washington nebo Xerxes.

Tato jazyková čistota je platná samozřejmě jen pro tuto určitou vrstvu romských textů, souběžně s ní vycházejí romské texty typicky například v novinách, kde se díky kontaktnímu tématu pokračuje v zápisu českých sousloví česky a slovenských slovensky.

Jak je tento pravopisný princip předepisován v pravidlech?

1) Přestože se tento princip intuitivně používal už v letech 1970-73, první pravopisné zásady v roce 1971 se o něm nezmiňují ani náznakem, a rovněž se o něm samozřejmě nepíše ani v letech následujících, kdy se přepínání mezi romštinou a majoritním jazykem ani nijak nepoužívá.

2) První zmínkou tedy je pasáž v druhé z publikací, připravovaných na přelomu „přestavby“ a demokracie, a tou je Romsko – český a česko – romský slovník autorek Hübschmannové, Šebkové a Žigové. V něm se píše na straně 612 doslova:

Citujeme-li v romštině české slovo, název nebo širší slovní útvar neopatřené romskými koncovkami, užíváme český pravopis: miro dad chudňa vyznamenání za vynikající práci (můj otec dostal vyznamenání za vynikající práci).

Slovník tedy předepisuje (či doporučuje) prosté střídání pravopisných systémů, tedy žádné další oddělování různých kódů (například uvozovkami nebo typem písma) tu není uvažováno.

3) Další drobný posun v chápání tohoto pravidla byl inspirován mnoha romskými autory, kteří v devadesátých letech často směřovali k jakémusi grafickému oddělování českých pasáží v romském textu. Většinou to probíhalo tak, že české části autoři oddělovali uvozovkami, já jsem ovšem z praktických důvodů navrhl spíše oddělování změnou typu písma. Po analýze ve své diplomové práci v roce 1996 jsem publikoval již zmiňovaný text v časopise Romano džaniben (Problematika písemné podoby slovenské romštiny. Romano džaniben, IV: 1-2/1997, stránky 48-54, dostupné zde). Můj návrh vyšlý z tohoto textu zní přepínání do jiného jazyka psané pravopisem tohoto jazyka označovat zároveň jiným typem písma. Odůvodňuji to takto:

„Jakési systematické vyčlenění citátů by vyhovělo zmíněným tendencím a zpřehlednilo text: čtenář by vždy měl jasný signál, že se přechází do citátového pravopisu. Romština (včetně poromštěných přejímek) by opticky vystoupila a odlišila se jak od jazyků cizích (např. v memorátech z války jsou citováni Rusové i Němci, v historických textech Bartoloměje Daniela německé a latinské prameny), tak od jazyků majoritních, od kterých se snaží emancipovat. Systematické vydělování by pisatelům a redaktorům působilo potíže při rozpoznávání přejímky od citátu (viz výše), na druhé straně by je vědomě či podvědomě vedlo k úvahám o jazyce, k poznávání jeho systému, a k užívání romštějších tvarů, které se nemusí graficky odlišovat. Také by se možná upevnil pravopis přejímek: neodlišené by se psalo co nejromštěji a odlišené česky či slovensky. I když by hlavně zpočátku byly výrazy do těchto dvou skupin zařazovány chybně, dvojí kód bez kompromisů a variací, které neodpovídají pravopisu žádnému, by se mohl zafixovat snadněji.“

Text odmítá pro grafické oddělení používání dosud spontánně užívaných uvozovek, protože by se takovým užitím blokovaly pro označení přímé řeči a text při větší frekvenci znepřehledňují. Navrhuje tedy střídání kódu signalizovat změnou typu písma. Za nejvhodnější považuje: ve standardním textu používat pro cizí prvky kurzivu a v kurzivním textu naopak standard, neboť takové střídání nevystupuje nadměrně opticky a nemá zdůrazňovací význam, jako třeba tučné či podtržené písmo či velká písmena.

Takováto praxe byla použita například v knize Ilony Ferkové Čorde čhave, která vyšla v roce 1996, a kterou redigovaly Hana Šebková a Edita Žlnayová, dále se uplatňovala například v časopise Amaro gendalos, a při přepisech nahrávek na studijním oboru romistika.

4) Další zajímavý posun nastává ve zmíněných oficiálních pravidlech a doprovodných publikacích na Slovensku: v souladu s již zmíněnou praxí a s ohledem na emancipační funkci se v nich téměř nepočítá s žádným přepínáním jazyků – vše se zkrátka má vyjadřovat v romštině. Jedinou výjimkou jsou zmíněná historická či cizí zavedená jména.

Pozoruhodné přitom je, že uvedenému pravidlu se v těchto pravidlech poprvé v historii přiznává status samostatného pravopisného principu! Logiku to samozřejmě má v tom, že uvedené pravidlo pro vybraná slova porušuje všechny předchozí principy, a těžko bychom jinak vysvětlili, proč v naší romštině píšeme třeba Washington. Tomuto dalšímu principu je pod vlivem slovenské mluvnické terminologie přidělen název etymologický pravopisný princip. Etymologie je totiž nauka o původu slov, a tento zápis prostě zohledňuje původ slova, což se jinak v romském pravopise neděje, a většinou se to neděje ani u přejímek.

Tím se dostáváme k dalšímu bodu, který jsme zatím nechávali trochu stranou: tento princip samozřejmě neplatí pro přejímky:

Přejímky původem z cizích jazyků jsou součástí romštiny, mají často romské koncovky, ohýbají se romsky, a měly by se většinou psát romsky (ponecháme – li trochu stranou vlastní jména, s těmi jak víme je to všelijaké).

Takže slovo učiťeľis (nebo učitelis) nebo učiťeľka či streďiskos ( kdyby někdo příliš toužil po českém ř, tak prosím: střeďiskos) je prostě romským slovem, podobně jako slovo republika je české, i když pochází původem z latiny.

Rovněž přejatá přídavná jména, jako socialno (socijalno), medialno (medijalno), zeleno nebo příslovce jako analitickones, politickones.

Taková slova se píšou i ohýbají romsky a neplete se do nich vůbec tento etymologický pravopis. Ten se týká jen případů, kdy skutečně při psaní (ať už na chvilku) nějakým způsobem „vypadneme z romštiny“.

Kam teď? Návraty a zkratky z tohoto místa:

Na „superstručný“ výklad tohoto pravopisného principu tudy.

Na příklady použití tohoto pravopisném principu tudy.

Na nejasná a otevřená místa v tomto pravopisném principu tudy.

Na hlavní stránku celé prezentace pravopisu: Ta by vám měla zůstat otevřená v jiném okně, ale pro jistotu je to tudy.