Fonologický princip - příklady

Zápis přídechu neboli aspirace

čhorel

x čorel

khoro

x koro

diliňipen

x diliňi phen

the

x te

učharel, ačhel, čhaj, dičhol

x čačo, čardašis, čik, čerinel

khabňi, kham, khandel, khangeri

x kalo, korkoro, kereka, kurko

phabaj, phenel, phandel, phuro

x pekel, pendech, kapura, por

thulo, tharďi, thovel, than

x mato, kotor, tiro, takoj

Pozor! Sloveso vičinel má nepřídechové č (častou chybou bývá psaní vičhinel)

Pozor! U přídechového čh často nebývá tak jasná výslovnost, ale v pravopisu je užitečné ho odlišovat od č.

Pozor! Sloveso te mukel /mukhel může mít dvojí tradiční podobu (s přídechem i bez přídechu) a je možno ho psát oběma způsoby.

Nezapisujeme např. různé druhy n

nena

x nosové mangel

píšeme stejně

stejně tak:

nav, našavel, nasvalo, birinel

x Zdenkus, banka, vičinkerel, čhingerel

píšeme stejně

Nezapisujeme délku samohlásek

baro, Rom, nasvalo, bar, zegos, vika, atd.

Měkčení souhlásek

Měkké hlásky vždy měkčíme a nepíšeme tvrdé y, ě a podobně:

ňi /ni

diliňi (vyslovujeme měkce)

x nipos (vyslovujeme tvrdě)

Podobně ňilaj (nikoli po česku nilaj, to bychom četli tvrdě „nylaj“), cikňi (nikoli po česku cikni, to bychom četli tvrdě „cikny“).

Dále píšeme ňiko, ňič. Ač jde o předponu přejatou z českého či slovenského ni-, v romštině ji musíme psát s háčkem, aby se četla měkce!

Dalším příkladem je burňik (zápis burnik bychom v romštině četli tvrdě „burnyk“).

Oproti tomu píšeme třeba neni (=tety, vyslovujeme tvrdě „neny“).

Podobně měkké ďi / tvrdé di:

keraďi /dilino

taďi / mindig (medig)

ďives /dilos

(Ponechme pro tuto chvíli stranou, že někteří Romové nevyslovují keraďi, taďi, ďives, ale keradži, tadži, džives apod. To bude řešeno v interdialektním pravopisném principu.)

Podobně měkké ťi / tvrdé ti:

taťi /grati

maťi /tiro

taťipen /vartinel

(Ponechme pro tuto chvíli stranou, že někteří Romové nevyslovují taťi, maťi, taťipen, ale tači, mači, tačipen apod. To bude řešeno v interdialektním pravopisném principu.)

Dále se s rozdíly mezi měkčením v romštině a majoritních jazycích setkáváme ve skupinách ďe, ťe, ňe.

V nich romština logicky měkčí souhlásku, která se vyslovuje měkce, zatímco: čeština měkčí e, čili píše dě, tě, ně

A slovenština v písmu neměkčí pro změnu žádné písmeno a měkce se čte ze zvyku: de, te, ne.

Takže máme trojí různý zápis měkkého d, t, n spojeného s e:

Romsky ďe, ťe, ňe /česky dě, tě, ně /slovensky de, te, ne.

Rozdíly si ukážeme schválně na přejímkách z češtiny a slovenštiny:

Slovenské slovo nebo (znamenající nebe) se vyslovuje s ň, romská přejímka se píše ňebos.

Přejímáme-li do romštiny slovo pro tělo ze slovenského telo nebo českého tělo, píšeme ho s měkkou souhláskou ťelos.

Podobně pokud neříkáme dědovi papus, ale ďedus, píšeme ho s měkkým ď, ať už bylo přejato z českého děda nebo slovenského dedo.

Stejně se skupiny ďe, ťe, ňe píšou i v původních romských slovech: braďenca (= s vědry), chuťel (= skákat), ňerno (= střízlivý).

Kam teď? Návraty a zkratky z tohoto místa:

Na rozsáhlejší popularizační výklad tohoto pravopisného principu tudy.

Na „superstručný“ výklad tohoto pravopisného principu tudy.

Na nejasná a otevřená místa v tomto pravopisném principu tudy.

Na hlavní stránku celé prezentace pravopisu: Ta by vám měla zůstat otevřená v jiném okně, ale pro jistotu je to tudy.