Segmentace (dělení na slova) v případě předložek a výpustek – nejasnosti

Spojení předložek a člene

Navažme na popularizační výklad a připusťme si trochu protikladných úvah: Aplikujeme-li dosavadní pravopisná pravidla na mnou aktualizovaný popis romských předložek (sama totiž z popisu předložek vycházejí), přibývá další problém: nejen že zcela shodné zvukové jednotky jako [andro] a [palo] píšeme různě andro x pal o; stejně odlišně píšeme [kijo] a [bijo]: kijo x bi o. Budeme-li důslední a vezmeme v úvahu regionální variantu předložky bi v podobě bije, byl by někdy přípustný pravopis obojí: bije vedle bi e a bijo vedle bi o!

To už je poněkud nepřehledné. Zkusme pracovně uvažovat o psaní všech předložek, po nichž následuje člen, dohromady s ním. (Pro přesnost: Nemám samozřejmě na mysli řídké případy, kdy se setká předložka s nepřímým pádem členu posesivního genitivu, ten jenom rozvíjí jméno, k němuž předložka patří, např. andre le dadeskero kher.)

Několik argumentů hovoří proti tomuto řešení:

1) Předložky vaš, paš, pal ap. by se ženským členem měly stejnou písemnou podobu jako příslovce. /Protiargument: To je pravda, ovšem takto již za současného stavu vypadá také předložka a příslovce kije, příslovcem mohou být i předložky  andre, khatar, andal /andral ap. Nehledě na to, že komu není rozdíl mezi předložkou a příslovcem jasný, ten může řadit k příslovcím téměř libovolnou předložku.

2) Podpořilo by to existující tendence spojovat pod vlivem mluvené řeči předložky a člen i s jiným slovnědruhovým okolím. /Protiargument: stačí letmý pohled na romštinu psanou neškolenými pisateli: Zatímco téměř nikdy v písmu se nespojuje člen s jiným předchozím slovem než předložkou (něco jako dikhľomo kher), odchylek typu palo je nepočítaně. Není-li po předložce člen, jde většinou o slovo členu nepodobné, často víceslabičné nebo začínající souhláskou (často osobní a přivlastňovací zájmena, číslovky ap.). Takže kromě častého typu paloda není přitažlivost tvarů typu andro (která, vedle mluvené řeči, na tyto odchylky působí ovšem již nyní) zdaleka tak silná. A navíc: Zkušenost s psanou romštinou dovoluje formulovat jisté zásady spojování slov: Člen má tendenci být spojován na prvním místě s předložkou, na druhém teprve se jménem, a ostatní vazby jsou již značně omezené. (Není v této chvíli důležité, zda je to více způsobeno pozicí nebo vazbami slovnědruhovými.) Důkazem toho je nejen samotná frekvence odchylek, ale i chování těchto tří slovních druhů vedle sebe: Pokud v písemném projevu dojde ke spojování ve skupině typu pal o kher, vždycky má podobu palo kher, nikdy pal okher, a to přesto, že spojování členu se jménem je také poměrně časté. Ostatně jistě není náhoda, že výpustky při styku dvou samohlásek se i v mluvené řeči týkají hlavně předložek a několika spojení jako s`oda. Dvě samohlásky se setkávají i v jiných případech, aniž by se automaticky jedna z nich vypouštěla.

3) Taková úprava by zneprůhlednila strukturu předložek, hlavně těm, kdo se jazyk učí, Romům mluvícím spíše česky ap., takže nebude rozpoznatelný základní tvar, nutný pro spojení bez členu. /Protiargument: Tento stav už existuje. Každý nerodilý mluvčí romštiny si prostě už nyní musí osvojit, že základní tvar předložky andro (jenotné číslo mužského rodu), andre (jednotné číslo ženského rodu.), andro (množné číslo obou rodů) je  andre. Nebo dokonce že základní tvar předložky kijo, kije, kijo  je kija. A také že zvukově shodné tvary vyslovované [palo, pale, palo] nebo [bijo, bije,bijo] mají základní tvary pal a bi a píší se zvlášť. Že není základní tvar pale nebo třeba prek, poznáme právě z oněch spojení bez členu, která se musíme naučit (ať už jako romské dítě, nebo při studiu romštiny jako cizího jazyka).

4) Psaní předložky se členem by nebylo důsledné: již zmíněné setkání s nepřímým pádem členu by muselo být vyčleněno. /Protiargument: Tendence spojování tohoto typu sama o sobě silná není a v pravidle se případ upraví snadno: poukazem na základní tvar členu nebo vynětím tohoto typu (stačí v poznámce).

 A nyní samostatné argumenty pro psaní člene s předložkami:

1) Velmi výrazné zjednodušení pravidel. Stačilo by pravidlo, že s předložkou se píše člen dohromady.

2) Z hlediska systému by se zamezilo sporným případům jako bije /bi.+

3) V praxi způsobuje současný stav problémy a vysoké množství odchylek. V 90. letech jsem prostudoval romské rukopisy osob, které nemají "profesionální" vztah k romštině, nemají ani minimální školení, případně se nikdy s psanou podobou ani nesetkaly (samozřejmě měly vzdělání v majoritním jazyce.) Jde zejména o dopisy, ale cennou složku tvořila i slohová anketa - vyprávění o rodině, které pořídila Lada Viková v r. 1995 pro svou diplomní práci o romských dětech. Tyto děti, s ještě nedokončeným základním vzděláním v majoritním jazyce, vlastně poprvé zapisovali řeč, kterou do té doby pouze mluvily. Předložky se ve všech těchto "amatérských" textech téměř výhradně spojují se členem. Ještě více než záporky psané dohromady se slovesem, na které může mít kromě výslovnosti vliv slovenský a český pravopis, je tento jev významným poukazem na strukturu romštiny. Dalo by se namítnout, že zde také zanechala stopy čeština nebo slovenština: ty člen nemají, takže pisatel instinktivně přiřadí člen k předložce. Jenže: i v těchto textech platí, že v nepřítomnosti předložky zůstává člen o samotě (jeden respondent, podle písma i celkového projevu asi nejméně písemně zdatný respondent ankety, píše např. rado dikav o televyzoris) nebo se spojuje se jménem.

4) Výjimka ze systému už v tomto bodě je, novou úpravou by se pouze rozšířila. Domnívám se, že ani romista, který píše či čte v textu tvar andro, nemá v té chvíli na paměti, že by správně mělo být andr`o. Strukturu těchto tvarů (která je navíc složitější, než se doposud uvažovalo) by nemusela vysvětlovat pravidla, tu by si osvojoval až ten, kdo by se chtěl v romštině trochu vzdělat. Tak to ostatně funguje v mluvené řeči: české dítě se až ve škole dozví, že "celou dobu nevědomky říkalo podstatná jména, pády ap."

Čili psaní předložky a člene zvlášť podle dosavadního pravopisu má své nedostatky, a psaní spolu se členem by mělo určitě svá pozitiva (ač by nebylo všespásné). Přesto má své místo spíše v rubrice nejasných a otevřených míst pravopisu. Jedna věc však jsou úvahy, druhá věc je konvence, a také zvyk. Já osobně jsem třeba s úvahami o změnách segmentace (zejména v oblasti předložek a záporek) začal v polovině 90. let na základě studia tehdejšího romského tisku a zmíněných projevů neškolených pisatelů. Musím však konstatovat, že pravidlo od té doby nijak změněno nebylo. Ve veřejně psané romštině významně za ono čtvrtstoletí přibylo „předpisového“ psaní předložky a člene zvlášť, nemluvě o dvacetileté praxi romského školství na Slovensku, kde se stávající pravidlo dodržuje. Sám jsem toto psaní zvlášť jako autor nového vydání Pravidel rovněž zachoval, navzdory tomu, že někteří romističtí jazykovědci začínají zvažovat pohled na uvedené spojení jako na člen s rodovou koncovkou.

Je tedy otázkou, zda bychom si nyní na případnou takovou změnu zvykli, dokázali nový pravopis v tomto bodě dodržovat, a považovali změnu za přínosnou.

Výpustky a apostrof

Chceme-li uvažovat zevrubněji o všech prvcích pravopisných pravidel, apostrof také neponecháme stranou. Ovšem nutnost označovat výpustky jsem již vysvětlil. Zůstává tedy jediná alternativa apostrofu, na kterou mě přivedly zápisy, s nimiž se občas setkáme, ač okrajově, u náš či ve světě: použití spojovníku místo apostrofu, jako třeba andr-oda. Přestože by se toto znaménko psalo o něco málo jednodušeji a v textu by působilo hezky, k zásahu do stávající kodifikace to zdaleka nestačí. Navíc by se částečně blokovala pomlčka, která má svou funkci v interpunkci, a podobnost například s psaním české příklonky -li by strukturu výpustek spíše zatemnila.

Kam teď? Návraty a zkratky z tohoto místa:

Na rozsáhlejší popularizační výklad tohoto pravidla tudy.

Na „superstručný“ výklad tohoto pravidla tudy.

Na příklady použití tohoto pravidla tudy.

Na hlavní stránku celé prezentace pravopisu: Ta by vám měla zůstat otevřená v jiném okně, ale pro jistotu je to tudy.