Segmentace (dělení na slova) v případě předložek a výpustek – popularizační výklad

Předložky v kombinaci se členem či jménem působí v romštině neškoleným pisatelům často segmentační problémy. Prvním důvodem je to, že tato spojení jsou mluvčími silně pociťována jako jedna jednotka, o čemž svědčí např. přízvuk při výslovnosti. Zde je na místě více rozebrat druhý důvod: typologii předložek.

Přehled předložek

Tento přehled nemůže být vyčerpávající, předložky (už jenom pro určitou dialektní variabilitu) budou vyžadovat důkladnější výzkum. Vzhledem k jejich chování v sousedství členu i jmen a vzhledem k množství pravopisných odchylek, na kterých se podílí i záměna typů a podobnost příslušnách příslovci, je však nutné je alespoň orientačně roztřídit:

Předložky zakončené na souhlásku

(pal, paš, vaš, tel, andal, upral, perdal, prekal, khatar): pojí se s lokativem (vaš s dativem). V případě jmen určených členem nebo jinak se ovšem pojí s nominativem: člen následuje po předložce a dle pravidel se píše zvlášť. Podobně se chová předložka bi, kterou probírám zvlášť.

Pozn.: Jména mohou být určena členem, ukazovacím zájmenem, číslovkou nebo posesivem (což může být přivlastňovací zájmeno nebo genitiv)

Předložky zakončené na -e nebo -a

(andre, ke, pre, angle, preke, kija): pádové vazby jsou stejné jako u předchozí skupiny (lokativ, resp. nominativ). Ve druhém případě (čili tam, kde je následné jméno určeno například členem) však většinou vypouštějí koncovou samohlásku a spojují se se členem, což pravopis reflektuje, ale z praktických důvodů zde upouští od systémového psaní apostrofu. (Pokud je následující jméno určeno ukazovacím zájmenem začínajícím na samohlásku, například oda, spojí se s ním předložka stejně, tady ovšem apostrof píšeme: například andr`oda.) Zakončení -a má předložka kija  (Romsko – český slovník z roku 1991 ji uvádí pouze jako tvar užívaný s osob. zájmeny, většinou jejich zkrácenou formou, zatímco kije, kijo je uvedeno jako předložka. Domnívám se, že popisovaná předložka kije, kijo ve skutečnosti neexistuje a je to stažený tvar předložky kija a člene, čili tvar kijo neznamená  kije+o, nýbrž kija+o).

Pozn.: Předložky obou typů je třeba nezaměňovat s příslovci předložkového původu, jako kije, paše, pale, vaše.

Předložka bi

Pojí se s genitivem (vzhledem ke svému významu častěji i s podstatnými jmény bez člene, s nimiž ochotně tvoří univerbizovaná přídavná jména). V případě jmen určených členem či jinak se pak pak opět pojí s nominativem. Slovník ještě uvádí předložku  bije, bijo. Již podoba tohoto hesla svědčí spíše o tom, že ve skutečnosti jde o tvary bi e, bi o, anebo by mohlo jít o rovněž doloženou okrajovější variantu bije, a bijo je jen její spojení s členem mužského rodu podobně jako andro. Důkazem pro okrajovost této varianty je fakt, že všechna zde uvedená univerbizovaná přídavná jména typu bigoďakero, na nichž se předložka podílela, ji obsahují v podobě bi, nikdy bije. Bude třeba spíše prozkoumat, zda neexistuje předložka bija, kterou jsem našel například v časopise Romano kurko v roce 1996. Prosím tímto uživatele psané romštiny, aby mi napsali své zkušenosti. Ostatně celý systém předložek bude ještě třeba pečlivě prozkoumat.

Proč vlastně předložka bi v této kapitolce není prostě přiřazena k předložkám končícím na samohlásku? Chová se totiž se členem jinak: neztrácí koncovou samohlásku! Takže řekneme sice ko phral, ke pheň, ale neřekneme bo phral, be pheň, nýbrž bi o phral, bi e pheň.

Pravopisná stránka zápisu předložek

Aplikujeme-li dosavadní pravopisná pravidla na tento aktualizovaný popis romských předložek (sama totiž z popisu předložek vycházejí), přibývá další problém: nejen že shodné zvukové jednotky jako [andro] a [palo] píšeme různě andro x pal o; stejně odlišně píšeme [kijo] a [bijo]: kijo x bi o. Budeme-li důslední a vezmeme v úvahu typ pala, který zřejmě ke všem souhláskovým předložkám neexistuje, byl by u některých  souhláskových předložek přípustný pravopis obojí. Dále budu v této úvaze pokračovat v pasáži o nejasnostech a otevřených místech, protože by výklad pravopisu v této fázi jen komplikovala, a přitom nepřinesla kýžené řešení. Čili zájemci o tento problematizující výklad mohou pokračovat tudy, a naopak nemá dnes čas ani na tento výklad, může pokračovat rovnou ke stručnějšímu tudy.

Ani zde však už nebudu situaci komplikovat a navrhovat různá řešení. Pro výklad platných pravidel je nutno vědět, že popsaný (jistě ne zcela ideální) zápis předložek a jejich spojení stále platí, jen je doporučeno bedlivěji sledovat, jaké zakončení má daná předložka v základním tvaru.

Není vždy nutné se učit dlouhé seznamy, předložek dohromady není tolik a vyskytují se často, takže si na ně čtenář či pisatel časem zvykne. Navíc existuje pomůcka, jak si základní tvar vybavit: řekneme si předložku v nějakém spojení, v němž není člen – nejlépe s osobním zájmenem:

Například andro kher a pal o kher zní v mluvené řeči stejně, ale píšeme je různě, protože jsme si jako pomůcku řekli:

pal mande (čili předložka končí na souhlásku) a

andre mande (čili předložka končí na samohlásku).

Víme tedy, že pal o kher je skutečné pal o kher, kdežto andro kher je vlastně stažené andre o kher.

Platný pravopis romštiny zkátka ukládá každé slovo - včetně člene – psát zvlášť.

Výjimkou jsou jen zmíněné případy, kdy je stažená koncová samohláska prvního slova a následuje rovnou první samohláska druhého slova Tedy ono andre+o = andro nebo andre+oda = andr`oda, jak si ukážeme za chvíli.

Označování výpustek

Narazíme-li na spojení předložky a členu s výpustkou koncové samohlásky (například andre + o kher = andro kher), je v dosavadních pravidlech doporučeno vynechávání apostrofu. Čili nepíšeme andr`o kher, ale skutečně andro kher. Je to velká výhoda. Krátce po stanovení pravopisných pravidel v roce 1970 se psal apostrof i v těchto spojeních, ale jelikož je to spojení v romštině velmi časté, byla to komplikace pro pisatele i pro čtenáře, proto spojení předložky a členu dost brzy dostalo v pravidlech výjimku.

O to důsledněji je třeba psát apostrof v ostatních případech. Tím spíše, že kromě častých spojení jako  k`oda (=kdo to je, které navíc zní stejně jako koda =ten, tento) nebo andr`oda dochází i k výpustkám nesoustavným, které sice obohacují jazyk, ale při libovolném a nedůsledném zacházení s apostrofem mohou text pro čtenáře komplikovat.

Kam teď? Návraty a zkratky z tohoto místa:

Na „superstručný“ výklad tohoto pravidla tudy.

Na příklady použití tohoto pravidla tudy.

Na nejasná a otevřená místa v tomto pravidle tudy.

Na hlavní stránku celé prezentace pravopisu: Ta by vám měla zůstat otevřená v jiném okně, ale pro jistotu je to tudy.