Dějiny standardizace romštiny v České republice a na Slovensku

Zápisy romštiny před standardizací

Zápisy romštiny mluvené na československém území se datují už od 19. století. Do první standardizace v roce 1971 jsou ovšem publikovány téměř výhradně zápisy sloužící popisu jazyka ze strany badatelů – nerodilých mluvčích, jako je první Puchmajer (1821), nebo například Lípa (1963). Uvedené zápisy ovšem nemají ambici sloužit rozvoji písemné komunikace v romštině, Lípa možnost takového rozvoje dokonce odmítá. Jistě ovšem víme, že nějaké zápisy romštiny ze severocentrální dialektní skupiny rodilými mluvčími existovaly již před první standardizací (například Antonín Daniel publikuje romsky již ve 30. a 40. letech 20. století).

První standardizace – Praha 1971

V roce 1971 vychází v časopisu Svazu Cikánů-Romů Románo ľil série příloh o romštině a hned na jejím počátku jsou publikována první pravopisná pravidla pro severocentrální dialekt romštiny. Ten se ještě dlouho poté nazývá slovenská romština a je to výrazně převažující romský dialekt v Česku i na Slovensku, odhaduje se, že jím hovoří asi 80% zdejších mluvčích romštiny. Hlavní zásluhu na stanovení pravidel má romistka Milena Hübschmannová. Pravidla byla dle všech dostupných svědectví přijata Jazykovědnou komisí Svazu Cikánů-Romů. Existence samotné jazykovědné komise a přijetí pravidel jsou dle dosavadního stavu bádání doloženy kupodivu pouze v textech hlavní postavy tohoto procesu, Mileny Hübschmannové, nebo v textech z jejích tvrzení vysloveně odvozených, a to navzdory faktu, že k samotnému Svazu Cikánů-Romů je známo již poměrně mnoho archivního materiálu. Vznik komise není rovněž nikde přesně datován, můžeme ovšem soudit na dobu mezi roky 1969, kdy byl Svaz založen, a 1971, kdy byly její výsledky publikovány.

Nejrozvinutěji jsou okolnosti vzniku pravidel přiblíženy ve vlastní pasáži Hübschmannové v rámci spoluautorského textu (Hübschmannová – Šebková v roce 2003 na str. 68 sborníku Jekhetanutňa čhibaha): „Každý ze začínajících romských literátů psal ‚po svém‘. Pomocí českého nebo slovenského pravopisu, kterému se autoři naučili ve škole, se pokoušeli převést fonetickou strukturu romštiny do psané podoby. Tera Fabiánová, původem z Vlčan u Nových Zámků, chodila do maďarské školy, a tak zapisovala romštinu pravopisem maďarským. Před redaktory a spolupracovníky věstníku ‚Romano ľil‘ tedy vyvstal problém, v jaké písemné podobě množící se literární příspěvky publikovat. Diskuse na toto téma byly bouřlivé. Nakonec se v rámci Společensko-vědní [sic] komise ustavila Jazykovědná komise SCR (‚komise‘ byl oblíbený termín té doby) a ta si vzala za úkol vypracovat pravopisná pravidla pro romštinu – přesněji řečeno pro ‚slovenskou‘ romštinu. Jazykovědná komise nebyla organizovaná skupina s pevným členstvím – byl to víceméně debatní kroužek romských i neromských zájemců o romštinu a romskou literaturu. Z Romů se práce v komisi pravidelně účastnil redaktor Andrej Pešta, učitel Antonín Daniel, historik Bartoloměj Daniel, svými bystrými názory přispíval i předseda SCR doc. ing. Miroslav Holomek, na radu byl pravidelně dotazován Vojtěch Fabián st. a František Demeter. Z Neromů se na vypracování pravidel romského pravopisu podíleli kavkazolog PhDr. Václav Černý a indolog PhDr. Vladimír Miltner. Práci komise organizovala Milena Hübschmannová.“

Složení komise (např. účast Bartoloměje Daniela) charakterizuje sama Hübschmannová poněkud jinak v roce 2000 v jiném textu (text v internetovém vědeckém časopise dostupný zde): „Z členů komise, která první pravidla navrhla, žije už jen PhDr. Václav A. Černý, přední lingvista a kavkazolog, který se zabýval obecným problémem literarizace na příkladu malých kavkazských jazyků, a autorka této stati. Jinak se práce na kodifikaci romského pravopisu (slovenské variety) zúčastnili dnes již zesnulí PhDr. Vladimír Miltner, indolog-lingvista znalý postupů při standardizaci hindštiny, redaktor Andrej Pešta, mluvčí východoslovenské romštiny, učitel Antonín Daniel, reprezentant západoslovenské romštiny (přeložil Skutky apoštolské – O keriben pal e Devleskere bičhade, vyšlo 1936). Do skupiny docházel i historik Dr. Bartoloměj Daniel, který si ovšem dodnes zachoval odchylky od původního pravopisu ‚SCR‘ reflektující fonetická specifika západoslovenské romštiny. (Např. psaní délek nad samohláskami, které jsou v západoslovenském dialektu významotvorné, zatímco ve východoslovenských varietách ne).“ Dodejme, že dle textu Hübschmannové a Šebkové (opět sborní Jekhetanutňa čhibaha z roku 2003 na str. 67–68) Hübschmannová „tehdy předsedala Společensko-vědní komisi SCR“.

Povaha a platnost prvních publikovaných pravidel není deklarována jednoznačně. Rozhodně nejde o přiznané vyhlášení více či méně závazného standardu z rozhodnutí Svazu nebo Komise. Pasáže jako „volíme tedy latinku“, „Jak tedy bude vypadat romská abeceda?“ a zejména „Protože romštinu teprve začínáme psát, stanovujeme si pravopis sami“ (Románo ľil, 1. příloha z roku 1971, stránky 2-3) působí spíše jako výklad a deklarace redakčních zásad svazového časopisu než jako vyhlášení pravopisných pravidel.

Popisy a uplatňování standardu v období mezi dvěma standardizacemi

V předchozím oddílu jsem ukázal, že standardizace romského pravopisu měla slabší formální rámec a byla méně soustavná, než je jí později přisuzováno. V tomto smyslu vlastně situace trvala až do druhé standardizace v roce 2008. Soustavný rozsáhlejší výklad či plný systematický popis pravidel nebyl publikován až do roku 2008, nepočítáme-li problematizující, nikoli kodifikační rozbor Červenkův (diplomová práce Písemná podoba slovenské romštiny z roku 1996 a její publikovaný výtah z roku 1997, dostupný zde). Takový podnět nepřichází nejen v době násilného utlumení romské emancipace, ale ani v době uvolnění společenských poměrů a rozvoje psané romštiny v 90. letech 20. století. Za soustavný výklad pravidel rozhodně nelze považovat dokonce ani přínosný již zmíněný čtyřicetistránkový text hlavní autorky pravidel a její nejvěrnější žákyně z roku 2003. Rovněž se v období mezi první a druhou standardizací za pravidla symbolicky nepostavila žádná instituce či organizace ani vlivová skupina. Vysvětlení pro to je více. Jednak obdobně jako na přelomu 60. a 70. let měli v 90. letech potenciální standardizátoři romštiny a jejího pravopisu celou řadu jiných úkolů literárních, literárně-edičních, aktivistických či politických apod. Byly tedy jiné priority než detailní nuancování pravopisných zásad, nebo dokonce detailní diskuse o standardech jazykových. Dalším faktorem bránícím podrobnějšímu a také institucionálně zakotvenějšímu řešení pravopisných otázek byla zřejmě všeobecně sdílená představa, že oba úkoly jsou v podstatě vyřešeny.

Je třeba přiznat, že tvrzení o formálně platném a strukturně dopracovaném standardu v uvedeném období nemusejí být zcela mylná. Uplatníme – li méně formalistické hledisko, než jsem dosud zastával, můžeme dospět i ke stanovisku, že dosavadní úprava stačila v obou smyslech: Hlavní zásady pravopisu byly vyhlášeny již v roce 1971 a v písemné praxi byly odchylky od nich způsobeny spíše a častěji chybami uživatelů než nejasnostmi v samotných pravidlech (pro devadesátá léta 20. stol. srov. Červenka, diplomová práce Písemná podoba slovenské romštiny, rok 1996, stránky 13–52). Proto nevznikla tak silná potřeba je dopracovat. Zvolený pravopis byl zároveň prezentován jako pravidla Svazu Cikánů-Romů a nezaznamenal jsem ani v romských, ani v majoritních kruzích diskusi týkající se jeho legitimity. Rovněž jsem nezaznamenal vědomou snahu psát dle jiných zásad, s výjimkou některých solitérních experimentů, jako je tvorba speciálního písma pro romštinu (viz Jozef Fečo v roce 1997 v textu Soske tumenge Romale lirinav…?, publikovaném v Romano džaniben. č. 3–4, s. 157), nebo neuskutečněných úvah, jejichž podstatou ovšem nebyla nespokojenost s konkrétní podobou pravidel. S tím souvisí další faktor: od vzniku pravopisu v roce 1971 do své smrti v roce 2005 byla v oblasti psané romštiny velice aktivní hlavní autorka pravidel, Milena Hübschmannová. Měla velkou autoritu mezi romskými pisateli, s většinou z nich se přátelila a věnovala i mnoho energie popularizaci psaní v romštině a zásad romského pravopisu. Ona a její žáci byli editory většiny romsky psaných textů, což jí i umožňovalo případné nejasnosti řešit ad hoc. Možná i proto nevznikla potřeba „velkých“ pravidel dříve, než k tomu dopomohly vnější okolnosti. Z období mezi dvěma standardizacemi existuje několik výkladů a přehledů pravidel, zaměřených ovšem spíše jako návody či výklady pro praxi a ne vždy stejně strukturovaných. Kromě jedné výjimky za všemi stojí autorsky Milena Hübschmannová nebo její přímí žáci. Z následovníků, které bychom mohli označit za nepřímé žáky, protože neabsolvovali u Hübschmannové systematický kurz ani s ní dlouhodobě nespolupracovali na editování romských textů, je to pak Mgr. Anna Koptová ze Slovenska.

Zajímavé přitom je, že pravopisná pravidla, tak jak byla postupně publikována, a také jak jsou používána v písemné a ediční praxi samotné hlavní autorky a jejích přímých žáků, se v průběhu sledované doby mění, vyvíjejí a variují, a nikdy to nemá podklad ve skutečné rekodifikaci nebo publikovaném návrhu změn. Určitou výjimkou je přiznání modifikace pravidel v závěru textu Hübschmannové a Šebkové (opět sborník Jekhetanutňa čhibaha z roku 2003, strana 97): „Byli bychom rádi, kdyby předložená pravidla, vypracovaná lingvistickou komisí Svazu Cikánů-Romů (a do jisté míry modifikovaná) mohla být oporou na této cestě.“

Jak jsem v tomto oddílu ukázal, v mezidobí mezi první a druhou standardizací nebyla výrazná opozice vůči konkrétní podobě nebo legitimitě pravopisných pravidel. Vliv na to kromě jiných faktorů měla autorita a aktivita hlavní autorky pravidel, Mileny Hübschmannové. Pravopisné zásady se v průběhu této doby mírně vyvíjely a proměňovaly, a to jak v teoretické – popularizační – podobě, tak v podobě praktické – ediční, aniž by byly vyhlašovány či diskutovány konkrétní změny.

Druhá standardizace – Bratislava 2008

V první polovině první dekády 21. století došlo na Slovensku k souběhu několika okolností. Několik příslušníků romské vysokoškolsky vzdělané elity, jako například pedagožka Eva Gašparová, novinářka a aktivistka Anna Koptová, pedagog a hudebník Gejza Adam a další, začínalo romštinu učit na středních školách, což bylo úřady povoleno jako dočasný experiment. Při systematické výuce začali narážet na jevy, na které pravidla nedávala jednoznačnou odpověď. Trvalejší akreditace výuky romštiny (zatím jako cizího jazyka) ze strany státu byla navíc podmíněna standardními publikacemi, jako jsou například systematická pravidla pravopisu s gramatickým popisem a slovníkem, a také třeba učebnice s poměrně pevnou strukturou. K těmto dvěma podnětům přistoupila možnost čerpání evropských fondů, umožňujících štědré financování příprav jmenovaných publikací, včetně diskusních setkání, školení dosavadních i dalších učitelů atd. Pod hlavičkou slovenského Státního pedagogického ústavu získali pedagogové skutečně grant z Evropských sociálních fondů. Zatímco snad celá dosavadní aktivita ohledně pravopisu severocentrální romštiny měla centrum v českých zemích, nyní byla iniciativa na straně slovenské. Nová pravidla vznikala kombinací několika zdrojů: Jednak čeští romisté seznamovali na sérii školení slovenské pedagogy – mluvčí romštiny – mimo jiné se základy gramatického popisu tohoto jazyka a jeho pravopisnými zásadami, a poznámky z těchto školení a následných diskusí byly jedním ze zdrojů pozdějšího textu pravidel. Autoři první verze textu – slovenští romští pedagogové – samozřejmě pracovali i s jinými gramatickými a pravopisnými popisy, jako jsou příslušné pasáže ve slovníku Hübschmannové , Šebkové a Žigové. Dále poskytla Milena Hübschmannová již několikrát zmíněný čtyřicetistránkový text, který ovšem jako základ systematického popisu nevyhovoval. Jako další zdroj byla tedy zvolena mluvnice slovenštiny, která sloužila jako vzor struktury. První verze pravidel pak byla odeslána k připomínkování českým romistům, sama Hübschmannová se ovšem již práce nezúčastnila, protože zemřela ještě před dokončením první verze. Po dvojkolovém intenzivním připomínkování a doplňování pak dokončili slovenští autoři definitivní verzi publikace.

Pravidla přicházejí mezi lety 2006, kdy jsou vročena, a 2008, kdy proběhla oficiální deklarace standardizace. Na rozdíl od všech předchozích výkladů pravidel je na nich patrná až úzkostlivá snaha o standardní formu systematických pravidel. Rovněž je v nich patrná snaha demonstrovat i standardizovanost romštiny jako jazyka. I to je v mnohém způsobeno jazykověpolitickými důvody. Ve středoevropské tradici, a zejména ve středoevropském školství, je totiž zvykem, že spisovný jazyk má závaznou podobu. Jazyk standardizovaný volněji, s přihlédnutím k variantnosti, by pak v akreditačních orgánech i ve veřejnosti posiloval dojem nekultivovanosti, nevyvinutosti romštiny, se kterým bylo třeba bohužel počítat i bez nestandardních prvků v kodifikaci. Publikace pravidel na Slovensku má tedy od počátku silnou symbolickou funkci. Zejména v souvislosti s touto funkcí se také stává jedním z hlavních materiálů oficiální deklarace standardizace romštiny 29. 6. 2008 v Bratislavě, jejíž součástí je i slavnostní akt v budově slovenského parlamentu s mezinárodní politickou účastí a vydání oficiálního textu deklarace v luxusních deskách na ručním papíře. Symbolická funkce publikovaných pravidel byla podle mého názoru využitelná nejen směrem navenek, tedy k reprezentaci před majoritními elitami, ale i směrem dovnitř, pro výuku prvních středoškolských studentů tohoto dříve podceňovaného jazyka.

Do základních zásad zápisu romštiny, platných od roku 1971, druhá standardizace nezasahuje. Klade však, jak jsem v tomto oddílu ukázal, daleko větší důraz na systémovou ucelenost po vzoru pravidel majoritních jazyků a rovněž na oficiální deklaraci. Odlišný je také způsob, kterým vznikla, zejména intenzivní stupňovitá spolupráce českých romistů a slovenské romské inteligence. Zajímavé je, že v Pravidlech samotných přitom nenajdeme přiznání aspirace na oficiální platnost i v České republice.

Je třeba dodat, že v současné době se připravuje přepracované a rozšířené vydání těchto pravidel, tentokrát bude mít 2 části - pravisnou a gramaticko - slovníkovou, mělo by vyjít v Bratislavě koncem roku 2022 nebo v první polovině roku 2023, a vzniká opět ve znamení intenzivní spolupráce mezi romskou inteligencí, Státním pedagogickým ústavem Slovenské republiky a naším Seminářem romistiky KSES FF UK.

Kam teď? Návraty a zkratky z tohoto místa:

Na hlavní stránku celé prezentace pravopisu: Ta by vám měla zůstat otevřená v jiném okně, ale pro jistotu je to tudy.