Interdialektní princip - popularizační výklad

V této kapitolce výkladu se zaměřím na rozbor dalšího principu našeho pravopisu, který v praxi dosud působí problémy a vzbuzuje diskuse. Nejprve nastíním, jak je předepsán v pravopise Svazu Cikánů – Romů a v jeho pokračování, oficiálních pravidlech romského pravopisu vydaných na Slovensku v roce 2006. Potom si všimnu, jak je přijala romská praxe, a to zejména v 90. letech 20. století, kdy se teprve směla psaná romština rozvíjet. Potom rozebírám daný prvek pravopisu teoreticky a nakonec navrhuji, jak by se s ním mohlo nakládat nadále. Jde ovšem samozřejmě o to, jak mé závěry přijme praxe, tedy hlavně romští pisatelé a překladatelé. Jelikož kolektiv uživatelů psané romštiny bude doufám spolupracovat, je možné, že se časem dohodne v některých bodech na změně pravopisných pravidel, v jiných naopak na změně dosavadní praxe, a v mnohých jiných pak pouze na upřesnění stávajícího stavu. Úkolem romistiky je proto přinést rozbor situace a argumenty pro i proti některým případným řešením. 

Kdo už v tuto chvíli cítí, že se do problému trochu moc noříme, a potřeboval by raději přímočařejší výklad pravidel, může přímo odtud utéct na stručnější výklad pravidla tudy.

Stav dle pravopisu Svazu Cikánů-Romů

Obecně je pojetí nářečních odlišností (včetně příkladů na zápis variant dž /ď) pojednáno v Romsko- českém slovníku (autorky Hübschmannová – Šebková – Žigová, strana 611): „V romštině se zatím neustálila standardní jazyková forma. Respektujeme hlavní regionální varianty v lexikální a gramatické oblasti, odlišnou výslovnost však vyjadřujeme v písmu jen tam, kde nejde o systémový jev, nýbrž o jednotlivá slova. (Např. čhiľav – khiľav – švestka, čhil – khil – máslo, nango – lango – nahý, indra – ľindra – spánek atd.) Pro všechny regionální varianty slovenské romštiny stanovujeme jednotný pravopis. To znamená, že mezi písmenem a vyslovovanou hláskou bude v různých subdialektech různé. Zatímco většina Romů přečte slovo ďives (den) jako ďives, Romové od Prešova je budou číst džives, Romové od Svidníka gjives atd.“

Šebková se Žlnayovou (v knize Romaňi čhib – učebnice slovenské romštiny) – pod vlivem romistické praxe - z tohoto původně obecného pravidla zdůrazňují již jen právě zmiňovaný jev: „Ve výslovnosti některých romských souhlásek se setkáváme s jistými krajovými odlišnostmi. Při zápisu jednotlivých variet slovenské romštiny se obvykle nerespektuje pouze východoslovenská výslovnost hlásky ď jako [dž] a ť jako [č], zatímco ostatní výslovnostní odchylky se zapisují.“

Stav dle dosavadní praxe

Jak používají jednotlivé prvky pravopisných pravidel samotní romští uživatelé (bez zásahu romistů), jsem sledoval systematicky za první polovinu devadesátých let ve své diplomové práci, od té doby sleduji některé tyto body výběrově. Zde je třeba rovnou konstatovat, že pravopisná zásada  v případě systémových hláskových variant jako například te džal, kerdžom buči nebo te ďal, kerďom buťi psát základní (kodifikované) podoby, tedy te džal, ale kerďom buťi, které pak označují i ostatní varianty, nebyla ještě v polovině první dekády tohoto století vůbec přijata. Nepsali podle ní ani autoři „sledovaní“ v první polovině let devadesátých, kdy jsem dělal pro práci analýzu romského tisku, a ještě v roce 2006 jsem znal jedinou autorku, která pravidlo vědomě dodržovala. Uvedu několik příkladů z tisku:

a) Pravidlu dle obou uvedených formulací nevyhovují například tyto tvary: džives (=ďives), uščel (=ušťel), šundžom (=šunďom), ďivas (=dživas), 

b) Pravidlu pouze dle první formulace, uvedené ve slovníku, nevyhovují například tyto tvary:

sascipen, sascarel (=sasťipen, sasťarel), diťholas   (=dičholas), džilavehas ďiľori (=giľavehas giľori) šou, šouto   (=šov, šovto), atd.

Zdůrazňuji, že tento popis stavu neznamená, že by všichni autoři psali tak, jak to pravidla nedoporučují. Jde o to, že podle pravidel (kromě zmiňované výjimky) tak psali jen ti, kteří tak shodou okolností i mluvili.  

S rozvojem romského školství a snah o standardizaci na Slovensku v posledních 15 letech ovšem dochází v praxi k částečnému obratu, který nemůžeme brát na lehkou váhu. Interdialektní pravidlo, zejména jeho nejvýraznější část, vyžadující zapisovat vždy protiklad fonémů ď /dž a ť /č, i když v dialektu pisatele fonémy splynuly, se pravděpodobně plně prosadilo do školní praxe na Slovensku, čítající i školení nových učitelů.

Rozbor problému

Romské dialekty – i v rámci severocentrální romštiny - se liší na celé řadě úrovní: stylistické,  slovotvorné, lexikální, morfologické, fonologické i fonetické. Písemná romština a romský eřejný  život vede mluvčí  jednotlivých dialektů k daleko větší vzájemné komunikaci, což přináší  vítané obohacení (například v lexikálních i gramatických synonymech: vedle vičinav mohu použít akharav, vedle mušinav te džal mohu použít site džav, a později třeba musaj džav). Tato intenzivnější komunikace mezi jednotlivými mluvčími ale může přinášet i některé problémy (vzájemná srozumitelnost  nářečí, prosazování tvarů vlastního dialektu redaktora oproti dialektu Roma, který článek psal a podobně). Je  třeba připomenout, že na rozdíl od specifik typu psaní velkých  písmen v romštině to není docela nový jev: Podobné setkávání dialektů  způsobila i poválečná masová migrace Romů z různých oblastí Slovenska do českých zemí. I když se Romové stěhovali často tam, kde byli příbuzní či známí, přesto se v českém prostředí jednotlivá nářečí romštiny stýkají intenzivněji než na Slovensku.

Na tomto místě ovšem nemohu rozebírat všechny naznačené rozdíly v dialektech, budu se tedy věnovat jen již zmíněnému „naddialektnímu“ pravopisnému pravidlu. Již jsem konstatoval,  že praxe tento prvek přijala jen v některých prostředích, a tvary typu kerdžom   (=kerďom), patradži (=patraďi) se díky vlastnímu dialektu autorů většiny  článků  vyskytovaly ještě nedávno v některých periodikách častěji,  než tvary navržené pravidly.  Shromážděme  argumenty  pro   zachování zmíněného pravidla i  argumenty pro jeho zrušení:

Pro stávající princip hovoří:

1) už sama jeho existence - v záležitostech jako je pravopis je výhodou zavedenost.  

2) Dále toto pravidlo dobře řeší problém menších dialektů (vedle  ďives a džives je tu ještě gjives ap.).

3) Pravidlo preferuje původnější  tvary, čímž severocentrální romštinu sbližuje s ostatními romskými dialekty ve světě.

4) Takto psaná  romština je  také přehlednější, výrazně  se to projevuje  v protikladu ďives =den a džives =žiješ. 

5) Mluvčí "západní"  skupiny (typy ďanel i kerďom) i mluvčí "východní" skupiny  (džanel, kerdžom) najdou v tomto zápisu, vycházejícímu vstříc  "střední" skupině dialektů (džanel, kerďom) alespoň část slov  ve znění svého nářečí.

Proti tomuto principu na druhé straně hovoří následující  fakta: 

1) Slovenská romština má již od doby Svazu Cikánů – Romů foneticko - morfologický, resp. fonologicko  - morfologický pravopisný systém. To znamená zhruba „piš jak slyšíš, jen ve slovech, která v jiných tvarech mají znělou nebo přídechovou hlásku, piš tuto hlásku vždy, i tam, kde ji neslyšíš: např. gav se píše s v, protože říkáme gavestar, gava, gavendar a dukh se píše s kh, protože se říká dukhatar.“ No a zmíněné pravidlo – psaní ď, i když říkám všude dž a obráceně, podle kritéria původnosti, tento celkový charakter narušuje, vpodstatě k němu přidává další prvek, který jde trochu napříč celým systémem.

2) Romská veřejnost princip vpodstatě zatím nepřijala (i když pravdou je, že romské školství rozvíjející se ve Slovenské republice v poslední dekádě je nadějí pro rozvinutí zásad oficiálního pravopisu). I kdybychom tedy pro běžné uživatele pravidlo potvrdili, byli  bychom téměř ve stejné  situaci, jako kdybychom ho nově zaváděli.  

3) Varianty romštiny jsou svázány se zvukovou složkou, a je třeba také brát v úvahu, že romsky se nepíše jen v novinách, ale i v krásné literatuře. A ta by teoreticky mohla být „odnářečňováním“ pravopisu ochuzena, protože například básníkovi více než novináři záleží na tom, jestli verše nejen znějí, ale i vypadají podle toho, jak jazyk cítí. (Faktem ovšem je, že zápis, který prozrazuje příliš odlišný dialekt pisatele, může čtenářův estetický prožitek naopak ochudit.)

4) Skoro nejdůležitějším problémem pak je těžká osvojitelnost:  zatímco pasivně je pravopis zvládnutelný bez problémů (sám jsem  byl svědkem,  jak mluvčí "východní"  nářeční skupiny četla tento  "střední" zápis bez přípravy dle svého vlastního dialektu), aktivní  používání vyžaduje mnoho učení. Mluvčí dejme tomu "východní"  skupiny si jistě snadno uvědomí, že na místě "jeho" hlásky dž   je v některých případech třeba psát ď. Ale bez znalosti dejme  tomu hindštiny nevidí v těchto případech žádný systém. Musí se  vpodstatě slovo od slova naučit, že godžaver se píše goďaver,   ale džov se píše džov. Že džindžarel se píše ďinďarel, ale  dživel se píše dživel.

Milena Hübschmannová   tento   problém   originálně  řeší  v pravopisném článku pro běžné uživatele ve slovenském romském časopise  Romano ľil (v roce 1993), který je určen Romům ze "spišskošarišské" nářeční skupiny, tedy Romům, kteří říkají kerdžom buči. Autorka zásadu přibližuje následovně: ve slově, které má v příbuzných tvarech d, píšeme  místo vyslovovaného dž písmeno  ď (kerdo /kerďom, kerado   /keraďi). Kde ovšem příbuzné tvary neexistují, je třeba se  slova jednotlivě naučit. Takováto pomůcka by mohla při  učení pravopisu pomoci, ale není vyčerpávající a dostáváme se rovněž k otázce, zda se někdy  bude systematicky vyučovat romský pravopis. Pravděpodobně mu  nebude moci být ve školách věnováno tolik hodin týdně jako  českému, a je otázkou, zda při tolika důležitých úkolech, které při rozvoji a výuce romštiny budou, se má zrovna tomuto bodu věnovat tolik energie.

V obdobné situaci – špatné aktivní osvojitelnosti pravopisu - je mluvčí "západní" nářeční skupiny: neví, ve  kterém případě má hlásku ď psát, jak ji vyslovuje, a ve kterém  jako dž. Čili když doma říká ďav, ďanav, ďives, že má psát džav, džanav, ale ďives. Oba dva, jak Rom například ze Šariše, tak Rom ze Záhorí, mají potom tendenci k "hyperkorekcím", tedy  k přeskoku do opačného dialektu: „Šarišan“ napíše me ďav a „Záhorák“ napíše naopak hin šukar džives. Pasivně jsou přitom varianty  snadno osvojitelné, což by také hovořilo pro jejich připuštění  do pravopisu.

Možnosti řešení

Přestože jsem sám naprosto zvyklý pravidlo pro psaní těchto hlásek používat, zvykl bych si snadno i na připuštění typů kerdžom, džanel i kerďom, ďanel do pravopisu. Nemuselo by jít o důslednou fonetizaci pravopisu, o úplné přizpůsobení zvukové stránce: varianty  jako ťh (=čh), gj (=ď) totiž nejen nejsou tak rozšířené, ale navíc nejsou fonologické, to znamená, že na rozdíl od dž a č nerozlišují význam, takže je zapisovat nemusíme. Kodifikace romštiny by navíc mohla někde výslovně jmenovat dvojtvary (napsat, že tam, kde se liší nářečí, je přípustné psát ď i dž, ť i č).

V této souvislosti je zajímavá druhá formulace daného pravidla, zmíněná v 1. oddílu tohoto textu (tedy formulace Šebkové a Žlnayové), která je pozdější a vychází ze současné praxe zejména v okruhu odborného časopisu Romano džaniben (šéfredaktorkou byla jak známo spoluautorka Slovníku – tedy první zmíněné formulace pravidla - a jedna z hlavních autorek samotného pravopisu slovenské romštiny, doc. Milena Hübschmannová). Tato pozdější formulace naopak počítá se zápisem všech hláskových variant tak, jak se říkají, kromě „východního“ dž, č. Pokud tedy někdo „den“ říká gjives, zapisuje se to gjives, ovšem pokud říká džives, zapisuje se to ďives. Tento popis se tedy dostává úplně na opačný pól, než je můj předchozí návrh. Je třeba říci, že i toto pravidlo má svou logiku: uvedená změna nezasahuje do fonologie, to znamená, že nerozlišuje významy, a nemůže se tudíž plést džives jako „den“ a džives jako „žiješ“. Domnívám se ovšem, že takovou úpravou se pravopis stává ještě méně soudržným a z psaní dž jako ď v případě např. šarišských pisatelů nebo obráceně v případě např. záhorských pisatelů se stává už ani ne pravopisné pravidlo, jako spíše výjimka.

Není tedy úplně vyloučeno do budoucna připustit v pravidlech – kromě dosavadního stavu – navíc ještě psaní typu kerdžom buči (tedy dž a č na místě původního ď a ť) a také typu ďanav kaj ďav (tedy ď na místě původního dž), pro ty uživatele, kteří takto mluví. Otázku, zda vedle toho připouštět variantu gj a jiné varianty v jiných pozicích, nechávám také otevřenou, už proto, že kromě zmíněného gj přesahuje rámec tohoto výkladu.

Pozor! Uživatelé psané romštiny, kteří chtějí dodržet dosavadní platnou kodifikaci pravopisu opravdu důsledně, by však měli v písmu zatím dodržovat protiklad ď /dž, a to i když sami vyslovují všude dž nebo naopak ď. A to navzdory relativizacím v této kapitolce.

Pozor! Znovu upozorňuji, že tato norma se týká jen PSANÍ, že je tedy podle platných pravidel naprosto správné VYSLOVOVAT tvary dle vlastního nářečí, tedy například zápis kerďom buťi přečte Rom pocházející z rodiny ze středního (nebo hodně východního) Slovenska jako kerďom buťi, kdežto Rom z původně spišské či šarišské rodiny ho přečte kerdžom buči a obojí je SPRÁVNÁ VÝSLOVNOST!

Kam teď? Návraty a zkratky z tohoto místa:

Na „superstručný“ výklad tohoto pravopisného principu tudy.

Na příklady použití tohoto pravopisném principu tudy.

Na nejasná a otevřená místa v tomto pravopisném principu tudy.

Na hlavní stránku celé prezentace pravopisu: Ta by vám měla zůstat otevřená v jiném okně, ale pro jistotu je to tudy.