Segmentace (dělení na slova) v případě záporek – nejasnosti
V tomto případě nejde v pravém smyslu o nejasnost či otevřené místo. Jen pro opravdové zvědavce přidávám svůj detailnější rozbor problému a úvahy o psaní záporky dohromady z roku 1996 na základě analýzy tehdejší psané romštiny. Jak už jsem upozornil zde v popularizačním výkladu, od té doby se změnily zvyklosti pisatelů a uživatelů, a také jsem si po upozornění zkušenějších kolegyň začal všímat volnější pozice slovesné záporky v mluvené romštině, takže může být zajímavý spíš rozbor a protikladné argumenty, než závěry, ke kterým analýza vede:
Pravidla kodifikují psaní záporek u sloves zvlášť, u příčestí, podstatných jmen slovesných, adjektiv i adverbií dohromady. Praxe to reflektuje, jak jsem dokázal, velmi nedostatečně. Nejen, že typ nakerel patří k vůbec nejčastějším odchylkám (a ve druhém korpusu, v textech neškolených pisatelů, se vyskytuje téměř stoprocentně), ale snaha vyrovnat se s oddělováním záporky vede k poměrně častým hyperkorektním jevům. (Pro přesnost dodávám, že některé z těchto hyperkorekcí může mít na svědomí atrakce samostatné záporové částice na.) Zkusme pracovně vyjít vstříc odchylkám, a shromážděme nejprve argumenty pro psaní záporky dohromady se slovesem:
1) Jeden z argumentů, kterými podpírá Hübschmannová pojímání záporky u slovesa jako částice a její oddělování v písmu, se spíše obrací proti obojímu: Že je možno říci kaj oda te na phenes la dake vedle kaj oda na te phenes la dake spíše dokumentuje rozdíl mezi předponou a částicí záporovou. Srv. českou obdobu abys to neřekl matce vedle ne abys to řekl matce. Ještě lépe by pak tento rozdíl vynikl ve spojení kaj na te na phenes la dake.
2) Tento jev patří do kategorie těch jevů, na které má kromě výslovnosti silný vliv i školní vzdělání, je podobný stavu v češtině a slovenštině, a k odlišení od nich by musely být vážné důvody. Charakterem je romská záporka velmi blízká české. Zde musím alespoň ve velmi zkrácené verzi ocitovat Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ):
ne záporová částice 1.popírá obsah věty v odpovědi n. předchozí věty ve vyluč. souvětí, 2.opakuje a zesiluje předchozí zápor, 3.ve spojení ne aby, ne aby ne- vyjadř. zesílený zápor, ne že by zmírňuje odsah odporovací věty, 4.popírá část věty či slovo, 5.ve spojení se záporem věty dává mírný či zesílený klad, 6.zesiluje platnost předchozí věty 7.expresivně vyjadřuje podiv
ne- předpona záporová 1.vyjadřuje prosté popření významu slova; u přísudkového slovesa (i sponového) i u přísudkového příslovce popírá zároveň obsah celé věty, jinde jen význam slova samého; je proto třeba rozlišovat a)ne- u sloves a podstatných jmen od nich odvozených b)ne- u příd. jmen a příslovcí a podst. jmen od nich odvozených c)ne- u podst.jmen označ. často lidi n. předměty, kt. chybí urč. znak (např. Nečech), 2.slova s ne- vyjadř.významový opak, 3.slova, jejichž protějšek bez ne- neznamená klad nebo neexistuje 4.spojení záporného slova s kladným značí zevšeobecnění nebo nepřihlížení k označovanému jevu.
Rozdíl, kvůli němuž považujeme v romštině záporku u sloves za částici, je v SSJČ reflektován, ale nestačil ani na vydělení do zvláštního oddílu (nezakládá polysémii), natož k zařazení slovesné záporky do prvního hesla, mezi částice. Citát (a ostatně i příklad Hübschmannové) naznačuje, že rozdíl v záporu je jinde než v tom, ke kterému slovnímu druhu se záporka přimyká. Jednodušeji popisuje zápornou předponu Slovník jazyka českého (Slovník jazyka českého):
ne- 1.záporka tvořící se slovem popíraným výraz složený a popírající buď obsah celé věty (obyč. záporným slovesem) n. jednotlivé slovo, 2.tvoří výrazy složené významu opakokladného: nelidské jednání.
3) V pravopise působí nejen silná atrakce zápisu záporek u adjektiv, substantiv a adverbií (a hlavně u příčestí a slovesných substantiv), ale i zápis tvaru nane, dále zažitého hybridního slova nanavidzinel, a možná i částice našťi, spojované se slovesem, a sponového narado.
4) Pokud vážou pravidla pravopis záporky na slovní druh, zatemňují jiné důvody jejího oddělování: sémanticko - stylistické (viz opět třeba příklad Hübschmannové), které ovšem u "nesloves" používají. Záporová předpona se plete se skutečnou záporovou částicí.
5) Psaná romština má v současné podobě už dost velké množství krátkých slov, což může zejména pro neškolené čtenáře paradoxně zhoršovat vnímání, hlavně když je to ve velkém rozporu s řečí mluvenou. Oddělujme tedy jenom tam, kde to je pro systém nezbytné.
6) Velmi často se tak píše v praxi, neškolení pisatelé vždy.
7) Důvod poněkud paradoxní: Výrazný posun pravopisu směrem k pravidlům (předložky i záporky), kterého jsme svědky v posledních dvou letech v novinách Romano ľil, svědčí o "pravopisné kázni" tohoto listu. Lze tedy očekávat, že při dostatečné argumentaci bude tento list schopen osvojit si změny pravidel, zvláště když povedou k původnější, jednodušší praxi. Ostatní pisatelé, kteří současnou kodifikaci nepřijímají či spíše opomíjejí, se s ní dostanou do souladu.
A nyní se pokusme shrnout argumenty pro psaní slovesné záporky zvlášť:
1) Zavedenost. /Protiargument: Tento způsob psaní se zatím příliš nezažil, používají ho vpodstatě pouze romisté, divadlo Romathan, 1 autor v Romano kurko a v poslední době důsledně Romano ľil. Ostatní uživatelé píší záporku dohromady. Ti, co pravopis vědomě dodržují, si snáze zvyknou na odůvodněnou změnu.
2) Podobně se píše záporka třeba v ruštině. /Protiargument: To je ovšem dáno charakterem ruského záporu (cituji z Česko - ruského slovníku):
ně na rozdíl od češtiny stojí vždy bezprostředně před slovem, k němuž se vztahuje, a píše se s ním dohromady: něpravda, něvozmožno, někrasivyj. Pouze má-li míti celá věta záporný smysl, stojí zápor ně před slovesem a píše se odděleně:
kladně: ja byl tam nědolgo =byl jsem tam, avšak jen krátký čas
záporně: ja ně byl tam dolgo =skutečně dlouho tam nebyl
Rusky se nedá říci věta "Nepracuji v kanceláři, nýbrž v dílně.": Ja ně rabotaju v kanceljarii atd. Znamenalo by to, že vůbec nepracuji. Říkáme kladně: ja rabotaju ně v kanceljarii, a v mastěrskoj. Proto se píše ně zvlášť také v doplňku, t.j. vztahuje-li se k vynechanému (v přítomném čase) pomocnému slovesu byť: eto ně kniga, a tětraď.
3) Zvlášť se záporka také často píše v zápisech ostatních romských jazyků a v pravopise M.Cortiadeho. /Protiargument: To je pravda, ale často je to záporka či, takže ani pozice záporky mnoho neřekne, nehledě na jiné morfosyntaktické vztahy v jiných romských jazycích. Kromě zavádění některých romských i obecných internacionalizmů v lexikální sféře nejeví slovenská romština, ani psaná, tendenci ke sbližování s jinými dialekty. Je ostatně velmi odlišná od převládajícího "kalderašského" typu a dlouhodobým úkolem je pro ni nyní rozšíření a upevnění (viz též část I), čehož se dosáhne jedině co největší srozumitelností pro prosté Romy.
4) Zvlášť se záporka píše např. i v sánskrtu. O její samostatnosti svědčí i to, že vstupuje se slovesem do sándhí. /Protiargument: Spojitost romštiny se sánskrtem je omezená, odlišná je přes určité podobnosti i gramatická struktura. V některých jiných romštinách je dokonce jiná záporka (či). A v samotném sánskrtu vstupují do sándhí i jiné morfy, jako augmenty ap., hranice mezi sándhí vnitřním a vnějším je poměrně nejasná.
5) Zkomplikovalo by se psaní stažené záporky před samohláskou (typ n`avel). /Protiargument: Tento typ by se psal stejně jako dosud. Apostrof nahrazuje vypuštěnou samohlásku, nikoli mezeru mezi slovy.
6) Psaní záporky se slovesem (v souladu s jejím chápáním jako předpony) by zkomplikovalo popis infinitivu, a vlastně celého slovesa, zvláště když má záporka základní a imperativní verzi. Měli bychom trojice sloves typu te kerel, te nakerel, te makerel?! /Diskuse: Tento argument považuji za nejzávažnější. Sám jsem při upřesňování terminologie zdůraznil, že infinitiv je považován za základní tvar slovesa. Záporné infinitivy a záporná slovesa zná ovšem i čeština. Znovu ocituji SSJČ:
Slovesa se záporkou ne- se tvoří od kladných téměř bez omezení, a proto se jednotlivá slovesa ve slovníku neuvádějí.
Tuto praxi dodržuje jak SSJČ, tak SJČ, který ji takto explicitně neuvádí. Oba slovníky, hlavně podrobnější SJČ19, uvádějí veliké množství slov ostatních slovních druhů se záporkou, ale ze sloves zásadně jen ta, jež nemají kladný protějšek. V romštině je dokonce jen jediné záporové slovo bez kladného protějšku, a sice zmíněné hybridní te nanavidzinel. (Znovu připomínám, že záporku slovesnou řadí oba slovníky zásadně mezi předpony.)
Co však s korelací ma/na ? Ani ta nakonec tak velký problém nezpůsobí. Vyjdeme-li ze Romsko – českého a česko – romského slovníku, změní se heslo
ma záporová částice v rozkazovacím způsobu na
ma- záporová předpona v rozkazovacím způsobu.
(V obou případech by bylo o něco přesnější zdůraznit, že jde o sloveso, aby se jednoznačně vyloučila záměna s rozkazovací větou. Srv. M`av nalačho!)
Dále se změní heslo
na /na- záporka (u přídavných jmen a příslovcí se píše dohromady, u sloves zvlášť) na
na- záporka
Tuto změnu jsem uvedl jen pro ilustraci, ve skutečnosti by bylo třeba poopravit, nejlépe rozdělit původní heslo i bez změny chápání záporky, zjednodušeně takto:
na záporová částice, tvoří zápor i u sloves (kromě imperativu a participia)
na- záporová předpona, pojí se se substantivy, adjektivy, participii a adverbii
(Samozřejmě by bylo lepší rozebrat funkci částice, případy, kdy se pojí se slovy ze druhé skupiny, jako je odporovací vztah mezi větnými členy atd. atd.)
Hesla by se pak (opět schematicky) změnila takto:
na záporová částice
na- záporová předpona (v imperativu sloves ji nahrazuje ma-)
Případně by heslo znělo na- /ma-. Jde totiž de fakto o obligatorní alomorfy morfému na-/ma.
Popis sloves bude prováděn nadále jako dosud, jen místo částic na, ma budou předpony na-, ma-. Ostatně takto, bez záporek, jsou slovesa popisována nejen v ruštině, která má záporové částice, ale i v češtině, kde jde o předpony.
Kam teď? Návraty a zkratky z tohoto místa:
Na rozsáhlejší popularizační výklad tohoto pravidla tudy.
Na „superstručný“ výklad tohoto pravidla tudy.
Na příklady použití tohoto pravidla tudy.
Na hlavní stránku celé prezentace pravopisu: Ta by vám měla zůstat otevřená v jiném okně, ale pro jistotu je to tudy.